ZE ŽIVOTA ČERNÉHO PRINCE


"Ze života černého prince aneb jak černý ďábel ovládl náš dům ".

Všem čtenářům stránek Anaco

Velice děkuji za projevený zájem o příhody našeho ďáblíka.Jak jsem Jitce slíbil, napíši knihu, první kapitola je již hotová a je na Jitce, zda ji uveřejní.
Je to dárek pro ní jako vyjádření díků a úcty, které k ní chováme, máme ji moc rádi a tohle je jen malé poděkování dvou lidí, kterým svým přístupem
ron2a štěňátkem vrátila jiskru do očí, radost a krásné další dny.
ron hlav1Alena a Láďa


Dovolte,abych představil svou rodinu a sebe.Narodil jsem se 27.10. 2009 v Sulejovicích a hned po narození jsem měl dvě maminky.
Jedna je velká, černá a něžná s nejsladším mlíčkem a nejdříve jsem ji znal z doteků a pachů a podle chuti jejího mlíčka.Ta druhá měla jiný hlas,jiné tlapičky,které mě hladily 
a přenášely a také mi jinak voněla.Okolo mě byli bratříčkové a sestřičky,ti voněli jako já.Když jsem začal vidět,hned jsem poznal ten rozdíl,ta druhá maminka je dvounožec 
a nemá ocásek.
Jmenují se Gába a Jitka,aby jste je nespletli.
Obě dvě se o mě staraly,mazlily mě a dostával jsem krom mámina mlíčka spoustu dobrých věcí a ty vždy přinášela maminka Jitka. Jak to ta maminka Jitka dělá ? Z maminky Gáby teče jen to sladké dobré mlíčko,ale to další papání od Jitky je úplně jiné.
A já jsem rostl a pral se se sourozenci až přišel den,kdy do mého života vstoupili další dva dvounožci.Tenkrát jsem je přivítal,jako každou návštěvu,co přišla obdivovat mé sestřičky a brášky a chválit maminku Gábu.Tihle dva měli jiný hlas,voněli mi jinak,zvláštně.Tenkrát jsem neměl ještě jméno,jen modrý oboječek.
Modrou barvu totiž nosí kluci a holky mají růžovou.
Jezdili za mnou často a nějak se stalo,že jsem je začal poznávat a mít rád.Jednou,když odjeli,jsem kňučel tak,že jsem probudil své sourozence a maminka Jitka přiběhla,
co se děje.Byli jsme si souzeni a Jitka mi začala říkat Lapy.
Jednou jsem se probudil a maminka Jitka mi povídala,že ti dva si pro mě přijedou a budu už navždy jejich,budu jejich synáček chlupáček.A také se tak stalo 
a maminka Jitka mě dala do jejich náruče a oni mě střídavě chovali a mazlili.
Také jsem poprvé viděl člověčí slzy,bečela Jitka a také ta druhá,co mě měla v náručí a ten její dvounožec měl také na krajíčku.
Později vysvětlím proč.
V té člověčí náruči jsem sedl do takové velké věci,co vrčela a jeli jsme nového domova.A nyní mi dovolte představit Vám
moji novou rodinu.Ten šedivej,foustatej dvounožec se jmenuje Láďa a voní úplně jinak než Alenka,což je druhý dvounožec a 
to je moje panička a můj pánešek.Další dvounožec je Vojta,syn mých dvounožců a vlastně můj bratříček,i když je to chlap
jako hora a pak je tu Samuel,říkají mu Sam, je to americký kokr, je mu 13let a to je celá naše smečka.
Zapomněl bych na Terezku,to je takové bloňdaté stvoření,zase voní jinak a patří k Vojtovi.Vlastně si uvědomuji,že všichni voní jinak a zároveň stejně,
pes aby se v tom vyznal.
Sam,,kterého můj příchod vyrušil z jeho zaslouženého klidu,vlastně psího důchodu, se mi věnoval,ukázal mi celý dům a také naznačil,že tady všude šéfuje on.
Vzal mě i do sklepa,vše jsme prošmejdili a já tam objevil takové divné stvoření,co mělo hodně nohou a rychle utíkalo.
Já to ale dostihl,ulovil a snědl.To byl můj první pavouk,tehdy jako předkrm,neb byl čas jídla.
Musím tady ale vysvětlit jednu věc,my pejskové sice říkáme moje panička a páneček,já říkám pánešek,to mám z jednoho filmu,ale pravda je,že to jsou mí nejlepší přátelé 
a kamarádi a ti moji se tak chovají ke všem zvířátkům.Vím to proto,že jsme seděli a pánešek mi povídal o všech pejscích,co s nimi žili.Ukázal mi i jejich obrázky a zase měl ty mokré oči,o kterých jsem se už zmínil.Pak přišla panička a když se dívala na ty obrázky,bečela zase jako tenkrát.Ti pejskové se
jmenovali Arian,Achilleus a Sigurd.Tím se dostáváme k mému jménu.To je taková psí historie na pokračování.Maminka
Jitka mi dala jméno Lapy podle příjmení mého dvounožce.Pak jsem dostal oficielní,úřední jméno zapsané do mého psího
průkazu a to zní Leif Ragnar.To byl viking a silný,neohrožený bojovník a král.Ale to jméno se nějak hůře vyslovuje,alespoň
mě a tak bráška Vojta vymyslel Ronnie a tak mi říkají.Také slyším na Roňďu,Ronýska a když se neučesám,tak jsem Rorýs.
Příště Vám povím o další cestě autem,jak jsem se učil řídit a jak jsem poznával svět dvounožců. 


ron kniha 1 ron kniha 3 ron kniha 2

Děkuji moc touto cestou autorovi Láďovi a jeho  manželce Alence.

Osud nás seznámil a já jsem mu neskonale vděčná.

Díky malému "uzlíčku" s modrou šňůrkou jsem poznala

skvělé lidi ,co mají srdíčko na správném místě .......

Alenko , Láďo  moc vám za vše děkuji .

Jitka , Anaco

 


Kapitola první -  Jak jsem poznával svět dvounožců


Má první noc v novém domově proběhla klidně,se Samem jsme několikrát proběhli dům,ukázal mi,jak se skáče do postele v ložnici.Já jsem nahoru však nevyskočil a o tyči skákat neumím.Sam mi vysvětlil,že si mohu vybrat,kde budu spát a že on to dělá tak,že většinou spí vedle paničky a když není doma,tak s páneškem.Já jsem tak dlouho vybíral,až jsem usnul s páneškem a tak to zůstane.Ráno jsem se probudil a hned jsem všechny olízal a tím je probudil,jen Sam spal dál.To zvíře neprobudí snad ani kanonáda,ale když začnou hrkat mističky na papání,je hned vzhůru.Šli jsme ven,pak snídaně a nasedli jsme do té velké černé,vrčící věci.Ta věc se jmenuje auto a můj dvounožec řídil.Chvíli jsem spal paničce v náručí a pak jsem se rozhodl,že mě pánešek bude učit řídit,co se v mládí naučíš,nikdy nezapomeneš a v dnešní době je pes bez auta jako bez tlapek.Seděl jsem mu v klíně a pozorně se díval,po chvíli s tlapkami na volantu,to je ta věc na řízení,co Vám budu povídat,šlo mi to móc dobře a panička říkala „ ty to umíš lépe než já „ ona je také začátečnice a o autech moc neví.Začal jsem mačkat čudlíky na volantu a auto dělalo psí kusy,troubilo,mrkalo světly,povedlo se mi zapnout rádio,otevřít okno.To probudilo Sama,ten mi vynadal,že je mu zima a ať na to šlápnu,že už má hlad.Tak jsme vyrazili ostřejším tempem a po terénní vložce,kdy jsem využil náhonu 4x4 a redukce jsme dojeli k chaloupce .Všude bylo bílo a hlavně ticho,už svítil měsíc a hvězdy a já v té poklidné atmosféře udělal krásného bobíka.Byl to zážitek,pes na to normálně nemyslí,šup a je hotovo ale tady jsem si to užil.V chaloupce jsme zatopili,já jsem pomáhal,nosil třísky,trhal papír a také nosil dřevo na přikládání.Panička udělala moc dobrou baštu a šli jsme na malou procházku,všude bílo.To bílé je sníh,dá se lízat,je to studené na tlapičkách a klouže to.Se Samem jsme řešili moje čůrání,prý to dělám jako holka a každý chlap při tom zvedá nožičku.Tak jsem to dělal po něm a upadl jsem na bříško do té studené věci.Sam se děsně řehtal,válel se po zemi a mohl se potrhat smíchem.Prý se nikdy tak dobře nepobavil a to sleduje televizi od mládí,ale že mě to naučí.Usnul jsem paničce v náručí a tak jsem se i probudil.Ráno jsme se Samem prolezli celou chaloupku,byl jsem i ve stodole,ve sklepě také a v komoře jsem ulovil druhého pavouka,to je ten divný,nohatý tvor.Zase jsem ho snědl,nechutnal moc dobře,ale co je uloveno se má konzumovat.Panička mi vynadala,neb to byl její pavouček pro štěstí jménem Pepíček.To má být pro štěstí,takový ošklivý,chlupatý ?Její štěstí jsem přeci já,dále nemíním diskutovat a podobné živočichy ve své domě trpět nebudu.Sam se mi později přiznal,že to s těma nohatýma potvorama také zkusil,ale nic moc,lepší jsou prý žáby.Tu zblajznul celou a prý se mu hýbala v žaludku a tak šla zase ven a podobné je to i s myšičkou.Ta šla ven též,jestli žába odskákala a myšička vyběhla Sam neprozradil,musím se zeptat paničky,jak to bylo.Když už jsem načal téma jídlo,tak ty mokré granulky baštit nebudu.Všude se mi to blemcá,mám špinavé zuby,prostě to nechci.Moje panička kroutila hlavou a pak mi dala bobíčka a piškoty,jako maminka Jitka.Ano,tohle můžu,pánešek ale rozhodl,že chlapi potřebují maso a tak mi uvařil maso z kravičky.To byla bašta,vylízal jsem celou mističku a ptal se,jestli bude nášup? A byl a já se rozhodl,že tohle budu baštit,protože jsem chlap a po mase je velká chlapí síla,síla převelká,přesilná.A od té chvíle pánešek dostával bobíčky a já masíčko.Panička povídala,to budou vánoce „ten černej nám sežere všecko maso „ ale chovala mě a mazlila a já jí dával pusinky a tak jsem poznal,že to myslela v žertu a že mi klidně dá svoje papání,když mi tak chutná a že jsem její štěstíčko.Páneček dostal za úkol obstarat vánoční stromeček a že zajde do lesa. „Zajde do lesa“ to pro páneška znamená otevřít stodolu,nastartovat veliké lesní auto a jet.No jasně,že jsem jel také a řídil a brali jsme to kopec,pařez,jáma,kámen ,strouha,závěj,nádhera. Jeli jsme potichoučku a pomalu a pánešek mi vypravoval o lesních zvířátkách a já jsem poprvé uviděl srnky.Smím se na ně dívat ale nikdy honit a lovit.Také jsem viděl veverky,běhají hrozně rychle, v lese se musí jezdit pomalu a dávat pozor.Zpátky jsme to vzali zase jinou cestou,sníh lítal všude,auto skákalo a já se držel volantu jako klíště.Je to jasné,bude ze mě „ Off Road Driver „ . Panička nás pochválila za přivezený stromeček,mě už čekala bašta,zase bylo masíčko a jen pár granulek a páníček měl bobíčka.No musí to někdo sníst,když já mám tu masovou dietu.Příště Vám povím,jak jsme slavili štědrý den a jak jsem viděl koně.


Kapitola druhá - Jak jsme slavili štědrý den a jak jsem viděl koně

Štědrý den je sváteční  den,který slaví dvounožci na celém světě,zdobí se stromeček a všichni dostávají dárečky a také to papání je nějak slavnostní.My jsme s páneškem přitáhli stromeček a začali ho zdobit,to je věšet na něj různé ozdoby.Ty jsou v krabicích,do kterých jsem lezl a vše prohlížel.Nejvíc se mi líbily koule,jmenují se tak proto,že se kutálí a tak jsem je honil po podlaze a pár jsem jich rozbil.“ Ty máku jeden,máš podávat a ne je rozbíjet „ pravil pánešek a dal je z mého dosahu,já jsem vybalil svíčky a začal je žužlat,no moc mi nechutnaly.Z kuchyně se linula vůně a panička se činila u kamen a tak jsem nabídl svoji pomoc při vaření.Vaření byla záminka,já chtěl hlavně ochutnávat všechny dobroty.Sam už seděl vedle stolu a pozoroval,jestli něco neupadne při krájení,ale neupadlo  a  on se dožadoval  ochutnání. Malinko jsme ochutnali a šli jsme ven dát krmení ptáčkům.Brodil jsem se sněhem stejně jako páneškovo auto a chvílemi mi koukali jen uši a ocásek.Zase jsem si musel vyslechnout Samovy posměšky o mém čůrání a několikrát mi předvedl správnou techniku a držení ocásku.Jemu se to mluví,když má ocásek kraťoučký stejně jako nožičky.Na stabilitě musím zapracovat,pořád padám na bříško.Malinko jsem si schrupnul a jeli jsme s dárečky do stáje.

Stáj je velké stavení,kde bydlí koně a to jsou ta největší zvířátka,které jsem viděl.Jsou velkou láskou mé paničky,mazlí se s nimi jako se mnou.Já byl pro jistotu u páneška v náručí ale mohl jsem vše vidět a čuchat a koně se mě vůbec nebáli.Dostali mrkev,jablíčka a chleba,nic z toho mi nechutnalo,vrtalo mi hlavou,proč nejí maso.Jak můžou tak vyrůst a nejíst maso,to nechápu.Pak mi panička ukázala,jak koně nosí dvounožce a ti jim sedí na zádech a těm koním to nevadí a ještě běhají a dokonce i  skáčou.Já tedy rajtovat nebudu,mě stačí silné terénní vozy,navíc koníci nemají volant a žádné páčky a čudlíky.Viděl jsem i miminko jednoho koníka,bylo velké,o moc větší než já,jak může být tak velké,když má jen mlíčko své maminky ?

Lidé,tedy dvounožci od koní jsou milí a přátelští,všem jsem se líbil a oni mě.Mají takovou zvláštní vůni,podle které je poznám.Panička stále rajtovala a my s páneškem jsme vše prolezli a pejsek jménem Artuš mi ukázal zemědělskou techniku.Vypadá to jako auto,není to auto a jmenuje se to traktor.S tím ale jezdit nebudu,je to moc velké .Také jsem se seznámil s dalšími zvířátky,která chodí po dvou ,to mi hlava nebere,po dvou a dvounožci co znám vypadají jinak.Artuš  řekl,že to jsou slepice a kachny a že s nimi není zábava.Kočičky jsou prý lepší a hned mi je ukázal,ale utekly před mým bohatýrským zjevem a já je nedohonil. Přišla panička a krásně voněla po koních a jelo se domů. Zase jsme jeli jinou cestou,abychom my chlapi užili jízdy v terénu a i paničce se to líbilo.

Byl večer a přišla ta očekávaná večeře,Sam povídal,že to bude náramná bašta a také byla.Měl jsem bříško jako balónek a moc mi chutnalo.Na stole byla spousta jiného papání,chtěl jsem vše ochutnat,ale pánešek říkal  „ nejez to,budeš pak tlustej,podívej se na mě.   Přinesl jsem mu dýmku a tabák a my kluci jsme čekali na Ježíška,který byl domluven s paničkou,že přinese dárečky.Opravdu tam byl,u stromečku čekala panička a všude spousta krabiček a balíčků se jménem.Letos jsem rozdával dárky já a také jsem je vybaloval.Ježíšek na nikoho nezapomněl a dostal jsem od něj nové hračky,ty jsem hned vyzkoušel a nakonec jsem mezi nimi usnul.Ráno jsem se probudil v měkkém pelíšku. Jak jsem se tam dostal ?Usnul jsem mezi hračkami v hnízdě z papíru,to byl určitě Ježíšek,kdo mě dal spát.

Přeji si,aby všichni pejskové a všichni dvounožci a všechna zvířátka měla vánoce jako já a tyhle svátky by neměly být jen jednou v roce. 


Kapitola třetí  -  Další zvyky dvounožců

Tak jsem se zamyslel a došel k názoru,že ti moji dvounožci mají své zvyky,které se dotýkají mé osoby vždy,když  se mi to nehodí.Třeba spánek,já usnu kdykoli a kdekoli,oni chodí spát večer a přitom mají tolik podivných rituálů,převlékají si šaty,koupou se,čistí si zuby a pak chtějí spát.Já večer ožívám,jako mumie  z hororu a chci si hrát.Obvykle to začíná kolem jedenácté,vykrámuji všechny své hračky,přečtu noviny a časopisy,čtu důkladně a přečtená písmenka dávám každé zvlášť,nejraději čtu pánečkovy motoristické časopisy. Off Road je moje doména  a  já se neustále vzdělávám.Následuje běh všemi pokoji s uzlem,kterým mlátím do všeho,co stojí v cestě.Jedu jako buldozer a rovnám cestu a co je  přede mnou odhazuji stranou.Třeba věšák s kabáty se mi plete pořád a vždy spadne do misky s vodou,nerozumím  tomu.Proč má být vyprané prádlo v koši a čekat na uklizení,když já ho uklidím sám a lépe.Udělám totiž hnízdo,kam natahám své hračky a jako z trůnu hledím dolů na své poddané s výrazem tak to chci „ já „.Proč má být špinavé prádlo v koši,když tak pěkně voní a mohu si s ním hrát,schovávat jednotlivé ponožky,každou jinam a následně je vystopovat.Abych se přiznal,nejvíc ale miluji části oblečení své paničky,ona mi totiž krásně voní a její prádlo též.Miluji její vůni,její trička,kalhotky a punčošky.Páneček mi řekl „ ty fetišisto úchylnej „ nevím co to znamená,asi pochvala, ale prádlo přede mnou schovávají a já musím pro čisté do prádelny.kde visí na šňůře.Já ho stáhnu dolů a kolíčky lítají vzduchem,já je chytám a pak udělám své hnízdo a malinko si pospím.Dostal jsem od Ježíška také červené prasátko,o kterém pánešek prohlásil „ čert nám ho byl dlužen „ a také něco jako „ danajský dar „.To je totiž hudební prasátko a já na něj umím hrát.Hraji ale zásadně večer,musí být ticho a klid,aby moje hudba mohla prostoupit náš dům a naplnit ho zvuky,které jen znalec ocení.Bohužel takový se v domě nenalézá a mé muzicírování končí honičkou,kdy jeden pánešek nadhání zneuznaného virtuosa  tomu druhému,který  mu odebere jeho milovaný nástroj se slovy „ hudbě se věnuj,když tu nejsme „Já ale vím,že většina koncertů se koná večer,přes den se přece pracuje.Ale co je sebenadanější hudebník bez publika ? Zajímá mě tzv. alternativní hudba,což jest schopnost hrát na cokoli.V televizi jsem viděl pána,ten hrál také na všecko,co mělo dirku a všichni mu tleskali.Toho pána poznáte podle čepice,nosí jí pořád.Dalším nástrojem jsou plastové lahve,které vynáším po schodech a pak pouštím dolů,lze užít i skleněnou,ale na ní se dá hrát jen jednou a panička mi sklo zabavila hned po první produkci.Hudební géniové to mají těžké,zůstávají sami se svou vášní a touhou předat své hudební poselství.Též bubnování,jako primitivní hudební projev,jsem přivedl k dokonalosti,neb bubnuji čímkoli na cokoli.Naučil jsem páneška reagovat na zvuk,jak se ozve,začne připravovat baštu pro mě.Dělám to tak,že u krbu vyberu vhodné polínko a tím bubnuji o židle v kuchyni.Říká se tomu  podmíněný reflex a prý to někdo zkoušel se psy,doba pokročila a já to naučil páneška.Také prázdný hrnec krásně hraje,když se do něj mlátí,pardon,bubnuje vařečkou.Dále mám pískacího pavouka,který hraje výhradně hororovou hudbu,jeho tóny připomínají porcování živého tvora tupým nástrojem.Pokud se zajímáte o tento druh hudby,existují vynikající pasáže ve filmu „ Texaský masakr motorovou pilou „

Dalším nepochopitelným zvykem dvounožců je čistota.Pořád si myjí tlapky,tedy ruce,převlékají se a perou své šaty,pak se také koupou a voní se,to u nás dělá panička.Voní sice krásně,ale k čemu je to dobré? Já ji přeci vyčuchám i bez voňavek.Já se také umím navonět,ale jedná se o chlapské  vůně,třeba týden stará kůže z ryby,Vojtovo triko z posilovny,hadr od oleje.Když jsme s páneškem přišli z procházky a já užil rybího parfému a pánešek byl zpocený a mokrý,jak mě honil,pravila panička „ smrdíte oba jak rasův pytel,marš do koupelny „  museli jsme se umýt,zrovna když naše přirozená vůně byla nejlepší.Také si musím mýt tlapky,když přijdu ze zahrady,pusu po jídle.Mě to teda přijde jako mrhání časem,který lze prožít smysluplněji.Jo a také mi myjí moji misku na baštu,já tam chci cítit vůni  minulého papání a těšit se na další.Oni povídají něco o infekci,mikrobech,že by tam byla nějaká zvířátka ?Viděli jste někdy mikroba,prvoka,nákazu či infekci z misky? Já tedy nikdy a to vidím i mravence.

Dalším pro mě nepochopitelným zvykem je pořádek,co to je,mluví se o něm stále,ale já ho neviděl,nemluvil jsem s ním,neznám ho.Proč mám mít své hračky uklizené v krabici a hrát si jen s jednou ?Hračky jsou na hraní a já je potřebuji všechny najednou a mám je připravené po celém domě.Opakuji připravené,ne roztahané.A mám si své věci uklízet, ale když uklidím pánečkovi ponožky nebo boty,tak dostanu vynadáno a je mi spíláno do zlodějů,pes aby se v tom vyznal.Ten pořádek je tajemný jak hrabě Monte Christo nebo hrad v Karpatech.Rád bych ho poznal osobně.Další povídání bude o návštěvě u  psího doktora.


Kapitola čtvrtá  -   Můj psí doktor

Každý dvounožec má svého doktora a pejskové také.Já jezdím do domečku s namalovaným pejskem na štítě a je tam doktorů plno.Protože jsem chlap,mám paní doktorku,jmenuje se Soňa a je moc hodná.Mě se tam ale moc nelíbí,musím sedět na vysokém stole,nechat se prohmatávat,poslouchají mi srdíčko takovou divnou plackou,co studí,do zadečku mi strkají další studenou věc,koukají mi na zuby a tlapky.Co vůbec nesnáším,jsou injekce.Pánešek mi vysvětlil,že je to proto,abych byl zdravý a silný a že to musím vydržet.Mám svoji modrou knížku,tam se vše zapisuje,je to můj psí průkaz.Vůbec jsem nekňučel a dostal několik injekcí,také jsem se vážil a jsem macek a pořez,jak řekla paní doktorka.V druhé místnosti jsem objevil pejska s ovázanou tlapičkou,který spal.Bylo mi ho líto a tak jsem kňučel a začal ho lízat a mazlit a on se probudil a tlapička ho už nebolela a začali jsme blbnout a seběhli se doktoři a koukali,co se děje.Také jsme objevili tajný šuplík s piškoty a pustili se do nich.Cestou zpátky jsem zase řídil,už vím,co je kruhový objezd.Tam se jezdí dokolečka tak dlouho,dokud Vás to nepřestane  bavit a jede se domů.Měl jsem být v klidu,ale to já neumím.Akce je můj živel a blesk pomalejší brácha.Tak jsem lítal jako blázen a vysloužil si první přezdívku „  Černé ušaté torpédo „  Co se týče jmen a přezdívek,mám jich asi nejvíc ze všech pejsků na světě.Můj pánešek Vám řekne proč a na chvíli bude psát on.

Když jsme si  ten chlupatý černý uzlíček přivezli,bylo to naše miminko,černé princátko,mazlíček a štěstíčko.Leč osud a maso z kraviček nám připravil překvapení.Během několika týdnů se z našeho „ miláška  „  podivnou transformací vyvinul černý ďábel neznající únavy,neustále vymýšlející nová překvapení a tento transformovaný živočich dal našemu doposud poklidnému životu jiný smysl,vlastně ho obrátil naruby.Ta tam je večerní siesta s dýmkou a sklenkou portského za zvuků hudby starých mistrů.Vyjmenovat jeho činnosti je dlouhý seznam zvící několika stran,od posunování nábytku,ožírání a okusování čehokoli,trhání časopisů,žvýkání bot a všeho koženého,dále je zde manufakturní výroba jediného párátka z polena od krbu,schovávání prádla do tajných skrýší,lovení pavouků ve sklepě,revize odpadkového koše s pečlivostí kriminalisty hledajícího důkaz,vytahání tkaniček z bot,uschování mob. telefonu tak kvalitně,že se našel za týden,přinášení všeho možného,pokud možno velmi špinavého.Tyto erupce energie připomínající zkázu Pompejí se konají pravidelně večer a dnes jsou již očekávány ale obrana je marná.Jeho hudba není  tou  „  Malou noční hudbou  „ slalom mezi nábytkem připomíná  jízdu  „  Šíleného Maxe  „  mezi šiky nepřátel se současnou destrukcí všeho kolem.Dle právě vyvíjené činnosti dostal následující jména   „ Devastátor,Černá smrt,zplozenec pekla,Šejtan,Dracul,Conan ničitel,prase nečisté,popelnice,všežravec gurmán,andílek,cherubín,štěstíčko.Ta poslední jména jsou vyhrazena činnosti jménem spánek.Pokud se nevěnuje sám práci pro okolí zničující,vyžaduje neustále pozornost a chce být s námi vždy a všude.Náš intimní život není v troskách,prostě neexistuje,pokud se okamžitě nevyužije jeho spánku.Naše osobní věci nejsou naše,nýbrž jeho a velmi nelibě nese jejich odebrání.Pokud se mu zachce dívat se na televizi,běží výhradně reportáže o zvířatech,nejlépe z Afriky a je nemožné přepnout jiný kanál,leží totiž na ovladači a nenechá si ho vzít.Chtěl jsem to divé zvíře reklamovat,ale maminka Jitka pravila  „ na reklamace mimo přepážku nebude brán zřetel  „  protože věděla,že ta  přepážka je už v našich srdcích napořád.

Tak si Vám doufám ten můj šedivý fousáč postěžoval,jaké to kvítko z čertovy zahrádky má doma,leč opak je pravdou.Jsem ten nejkrásnější,nejposlušnější,nejinteligentnější pejsek na celém širém světě a mojí jedinou vášní je dělat radost svým páneškům,jen to dělám po svém.Tlapičky už mě neposlouchají a také přichází hodina,kterou musím věnovat dalšímu hudebnímu vzdělávání.Vypínám počítač a odcházím do svých komnat doprovázen zvuky svého jedinečného,červeného,nočního prasátka.Další kapitola se bude jmenovat Ordinace II.


Kapitola pátá  -  Ordinace II

Jak jsem již  předeslal,nesnáším injekce.Zase jsme jeli do domečku plného zvířátek a doktorů a já jsem dostal další píchance.Večer mě nic nebolelo,zase jsem řádil jak Černá ruka,ale druhý den to bolelo a pánešek mi na to při našem každodenním praní a kočkování sáhl a já se zachoval jako šelma psovitá,což jsem a následoval kousanec do ruky a nosu mého páneška.Ten mě chytil za kůži a řádně se mnou zatřepal.Já se urazil a už jsem s ním nemluvil.On ale poznal,že něco není v pořádku a nenechal mě na pokoji a pořád na mě mluvil.Já tedy neměl náladu na nějakou konverzaci,ale on si nedal pokoj.Nakonec jsem usnul vedle něj,stále velmi pobouřen jeho chováním,ale když mi večer udělal náramnou baštu,tak jsem mu odpustil a jako chlapi jsme si podali tlapky a všechno dobré.Celý den byl se mnou a povídali jsme si a mazlili se a blbli a také si vše vysvětlili.Pochopil jsem,že mu musím příště říci,co a kde mě bolí a nechat ho to zjistit.Dnes vím,že mi nikdy neublíží a chce mi jen pomoct.Tak jsem mu dovolil,aby mi tu bolístku masíroval a hladil a byla druhý den pryč.Tím dnem také přestala moje vzteklota a vrčení a kousání.

Moje panička poznala,že se něco stalo a říkala,někdo nám ho vyměnil.Ono to s tím kousáním u nás pejsků je tak,že sice máme tlapičky,ale nejraději ohmatáváme tlamičkou a někdy stiskneme víc.Navíc naše zoubky jsou jak jehličky a může to bolet.Ale stačí nám říct „ bolí „ a hned víme no a nějaký ten stisk v zápalu boje či hraní Vy dvounožci musíte vydržet.Já jsem nevěřil své kůži,když mi pánešek předvedl jak on umí kousat a dnes si hrajeme na kousanou,honěnou a vrčenou.Panička tomu říká Corrida a nezasvěcený pozorovatel by myslel,že se chceme zabít navzájem a že poteče krev,ale je to jen hra.Faktem je,že moje jehličky dělají dírky do pánečkovy kůže,jeho to ale nebolí a pak,jizva na těle,ozdoba bojovníka a boj je druhá přirozenost nás rottweilerů.My se totiž nikdy a ničeho nebojíme a můj pánešek také.Navíc oba baštíme maso z kraviček a to dává velkou sílu.Také při hře přestavujeme nábytek,několik součástí interiéru to nevydrželo a panička nás vyžene se slovy „ utrženej vagón je proti vám dětská hračka „ nebo  „ koukejte vypadnout ven Vikingové a sekyry nechte v komoře „

Poslední dávka injekcí mě již nepřekvapila,jen jsem zavrčel,aby věděli,že se mi to nelíbí ale vydržím to.Všechny sestřičky a doktoři mě chválili,hladili a já šel automaticky do šuplíku paní doktorky pro piškoty a ona se mohla potrhat smíchem,když jsem šuplík otevřel a jediným kousnutím roztrhl pytlík a dal se do jídla.Pár piškotů jsem tam nechal pro jiné pejsky a paní doktorka už ví,že ty laciné z Makra nebaštím,jen značku Opavia.Já říkám  „ jen to nejlepší  je  dost dobré  „ a  „  život je otázkou priorit „ a ty já znám.Priorita je dobrá bašta.Uběhlo několik týdnů a má váha i sebevědomí stále stoupá a tak jsem se začal zajímat o psí holky.

Příště Vám vylíčím svou první,vášnivou avšak krátkou lásku.


 Kapitola šestá  -  Věnováno mým láskám,minulým i budoucím

Sam  je  americký kokr a ten musí chodit do psího salónu,kde je pečováno o jeho srst za přítomnosti odborníků na současnou psí módu a střih kožíšků.Sam už tam všechny zná a paní,co ho šlechtí je panička jeho maminky.My jsme s páneškem zůstali venku a sledovali veškeré procedury oknem.Přivedli tam rozkošnou psí slečnu a byla moc chlupatá a když byla hotová,zůstala úplně nahá až na uši a ocásek a dostala šatičky.Moc se mi líbila,měla děsně sexy vyholený čumáček a nesla se jak princezna, ale já mám rád holky bez šatů,dali jsme o tom řeč s páneškem a ten je na tom názorově stejně. Sam byl zase jako nový,voněl jako holka a hned se chtěl vyválet v blátě,očistná bahení lázeň se však nekonala,škoda,rád bych se přidal.Večer na procházce jsme potkali tu psí slečnu,měla zase jiné šatičky,celé červené a byla jako Karkulka.Tu pohádku já dobře znám a tak jsem se ujal role vlka,leč hodného.Asi jsem se jí líbil a hned jsme se seznámili a šli chvíli spolu,naši pánečkové povídali o pejscích a my dva měli více času pro sebe.  Byli jsme tak zaujatí jeden druhým,že jsme prolezli velkou,rezavou rourou.Karkulčiny šatičky již nebyly červené a můj kožíšek černý,nýbrž krásně rezavý.Válení ve sněhu nepomohlo očistě,ale našemu vztahu a já jsem dostal svou první pusu.Moc se mi to líbilo a po chvíli jsem přešel na francouzkou techniku líbání.Kdo to nezná,je to jazyk v tlamičce partnerky a naopak.Pro nás znalce jsou to běžné orální praktiky,existuje mnoho variací na toto téma a to by bylo na další kapitolu. Pokud chcete vědět více,doporučuji knihy Ovidia  „ Nemoci lásky „ a  „Umění milovati  „  dobrá technika je též popsána v díle Ráhima al Rašída  „ Milenko má,noci tajemná „ a též indický způsob najdete v  „  Kámasútře „

Domluvili jsme si rande na příští den a já se zamilovaný až po uši vrátil domů.Večer se nekonal překážkový běh,ale studium ženské duše,ptal jsem se Sama,ale toho ženský vůbec nezajímají,nebyl nikdy ženatej ani na rande nechodil.Tak jsem dal řeč s páníčkem,ten ženatej je s mojí paničkou a měl by mít nějaké zkušenosti.No dal mi pár tipů,jak na holky ale bude to platit na psí holky ?Nemohl jsem usnout a obraz mé milované se zjevoval mnohokrát za noc  a čekání na odpolední procházku bylo dlouhé,předlouhé.Konečně jsme vyrazili a po chvíli jsem to uviděl,má láska opět v jiných šatičkách se líbala s nějakým vořechem  „ von der Strasse  „ naprosto odsouzení hodným způsobem a ještě vrtěla ne ocáskem,ale zadečkem.Toto počínání mě tak rozlítilo,že jsem na toho přivandrovalce z „ Horní Dolní „ vyrazil,cenil zuby a vrčel.Nebyl to chlap,ani jsem neměl čas vzít ho pod krkem,zbaběle utekl.Já ho nepronásledoval,neboť  „  orel much nelapá „ Ta potvora Karkule,vlastním jménem Kačenka,hned ke mně,kňourala,taky vrtěla zadečkem a hned se chtěla líbat.Ač mi zlomila srdce,zachoval jsem se jako muž,zavrčel,co si o ní myslím a odešel hrdě středem bez jediného pohledu na tu nevěrnici.Svůj stav Vám popíši takto Mé srdce krvácí,rozerváno jest,ta rána nikdy se nezacelí.Já své lásce chrám stavět chtěl,sloupy  štíhlé mramorové do výšin nebeských hnát  a tam oltář naší lásce zbudovat,kde věčný oheň plane.Leč stavba ta  rozmetána jest,sloupy v prachu leží,stejně jak stavitel její.

Je to tak,první lásky nemívají dlouhého trvání,řekl mi můj pánešek a šel mi dělat baštu.Asi čekáte,že jsem žalem nejedl,ale to se mýlíte.Nějaká promiskuitní slečna  neznamená konec světa,navíc já se svým původem,zjevem,vychováním mohu mít holek,co budu chtít.Všimli jste si,jak jsem skromný ?

 Milí čtenářové,pokud Vás mé povídání zaujalo,jsem rád a příště Vám povím o mé další lásce,o cirkuse s psími hvězdami a také budou nějaké postřehy ze života mých dvounožců.


Kapitola sedmá  -   Cirkus aneb další láska přichází

Nejdříve Vám povím,jak je to se psy u nás v ulici.Máme tady jednoho chrta  faraonského,pár voříšků,velice půvabnou vlčici,dvě čivavy, několik pudlíků,rottweilera,pak je tu ten malej se zakrouceným ocáskem a má placatý obličej a žádný čumáček.Když se sejdeme na place všichni dohromady,my pejskové,páníčkové a jejich děti,je náramná švanda.Já jsem šéf,neb jsem největší a jde ze mě strach,navíc mám přirozené vůdčí schopnosti a imponuji svým vychováním všem přítomným dámám.Zavedl jsem pořádek jako v rodině sicilské mafie,kde každý člen má své místo a svůj úkol,já jsem tedy  „ Cappo di tutti  capi  „ ale v psí podobě se špetkou demokracie.Začalo to samo,my se čuchali,páníčkové povídali o všem možném a jeden z pudlíků se rozhodl,že se proběhne.My všichni běželi za ním a byl z toho běh na krátkou trať,kde se střídali ve vedení různí pejskové,dokud jim nedošel dech.Vyhrál chrt faraonskej,neřád,běhal kolem nás jak vítr a chechtal se,jak jsme všichni pomalí.Ty řeči,že on si doběhne domů na večeři,vrátí se a ještě vyhraje nás naštvali tak,že jsme se na něj vrhli a řádně ho pomuchlovali.Také jsme dostávali průběžně piškoty a tak moc jsme je chtěli všichni najednou,že jsme vlastně lezli jeden po druhém a stavěli věž jako artisté.Ty prťavé čivavy vylezly až nahoru po nás všech,ale základ věže nevydržel a zbuchli jsme dolů.Piškotů bylo dost,děti dvounožců nás krmily a hladily.My je na oplátku honili,olizovali,také jim ve sněhu podráželi nohy,děti se smály a jejich maminky byly spokojené,že mají chvíli klidu a mohou vést ty ženské řeči.Jedna maminka se ptala,co jsem za psa a pánešek,že rotweiler.Maminka „ to jsou ti zabijáci,bojoví psi,co žerou malé děti  „  Pánešek potáhl z dýmky a pravil   „to máte pravdu,dostávají syrové maso a jsou zlí,krvelační,ten můj má právě v práci Vaše dítě,raději se tam nedívejte  „Ale maminka to nevydržela a viděla,jak olizuji její ratolest,ta mě tahá za uši a strká mi ruku do tlamy,já vrtím ocáskem a honím to prtě po place.Druhý rottweiler Ben měl právě v tlapách dalšího prcka,zálibně si prohlížel jeho krček, aby  se potom nechal tahat za ocásek  a později si ho ten prcek osedlal a jezdil na něm jako na koni.

Tohle hned okoukaly čivavy a začaly na nás skákat a chtěly také povozit,mají ale krátké tlapičky a dlouho se neudrží.Pánešek navrhl sedla,co mají opičky v cirkuse,když jezdí na velkých psech nebo oslících.Ale čivavy ,že sedla ne,že je to na indiánský způsob a u toho zůstalo.Je jasné,že Ben a já jsme ty holky na zádech necítili,jsme silní a vytrvalí,prostě chlapi.Nakonec jsme všichni dohromady leželi vedle sebe na sněhu jak mrtvoly a malí dvounožci také.Maminky byly moc spokojené,že se jejich děti řádně vyvenčily a my pejskové také.Maminky nás prosily,jestli zase příjdeme a my s Benem jasně,vždyť my přece žereme děti.

Další den jsem si všiml,že naše blbnutí sleduje pěkná pudlice,která seděla na lavičce velice způsobně vedle svého páníčka.Měla moc pěkné šatičky s malinkou kapuckou.Je velká jako já a několikrát jsme se potkali  a mě to nedalo a dal jsem se s ní do řeči.Moc hezky jsme si povídali,dozvěděl jsem se,že je starší než já a jmenuje se Barunka.Zapnul jsem své osobní kouzlo na plný výkon a předváděl své svaly a ocásek se střapečkem na jeho konci.Myslím,že jsem ji zaujal a dovolila mi požádat ji o schůzku,ona nesměle špitla „ tak zítra po páté „ Chvilku jsme šli společně a pak se rozloučili.

Doma jsme si dlouze povídali s páneškem,prohlíželi psí atlasy a komentovali tělesné půvaby zobrazených psích slečen a já se dozvěděl mnoho nového.Pánešek si nacpal dýmku a po chvíli pravil“ to máš tak,ženy jsou tajuplné bytosti,nikdy je nedokážeš úplně pochopit a odhadnout,jsou mnohem složitější než chlapi,starší  ženy mají svá kouzla a mnohé tě naučí  „ Panička nás přistihla při prohlížení atlasu a začala mi vybírat partnerku.Pánešek jí povídal „ na nevěstu  dosti času,náš jinoch musí dospět v muže,nyní je čas sbírání zkušeností „ Panička Alenka se dlouze zamyslela a pak se páneška zeptala „ ty jsi také sbíral zkušenosti se staršími ženami ? a on odpověděl  „ jistě miláčku,abych ti byl dobrým manželem  „ a tak je vše jasné  a Barunku mi schválili oba.


Kapitola osmá   -   Věnováno mé lásce Barunce


Barunka je pudlice,krasavice,starší o necelý rok a je to dáma,co se tak vždy chová.Je jemná a něžná a krásně voní,má mnoho šatiček jako moje panička.Její mravy jsou vybrané a dovede se chovat v každé společnosti.Je velice cudná a já jsem svou první pusu dostal až po dlouhém randění.Ten polibek byl nesmělý jako ona sama,jak vánek či dotyk křídel motýla.Něžný dotyk,ne ty divoké orální praktiky jako s tou nevěrnicí Kačenou.Její chůze je ladná jak pohyb gazely,žádné vrtění zadečkem promiskuitních žen,její tlapičky jsou jemné jak kajčí peří a její oči jsou dvě hluboké,bezedné studánky,kam se propadám,kdykoli se na mě podívá. Je velice vzdělaná a též miluje filmy o zvířátkách z Afriky,nesnáší paviány s holým zadkem a bojí se krokodýlů.Tuhle jsem ji viděl přes plot zahrady a tak jsem zaštěkal a přišla i s pánečkem k nám na zahradu.Pánečkové začali povídat o autech a probírat jejich vlastnosti.Auta jsou velkou vášní mého dvounožce,který miluje silné vozy do terénu a ještě silnější vozy na silnici.Jeho vášeň je tak silná,že si odepře procházku pomocí svých nohou,jen aby mohl vyvenčit svá auta.I já již o autech něco vím a tak jsem se chtěl pochlubit a ukázal jsem Barunce naše vozy zespoda.Podal jsem jí výklad o podvozku našeho vozu,jak je uzpůsoben pro jízdu v terénu a vyjmenoval všechny součásti.Barunka naslouchala a když jsme vylezli,její šatičky nebyly čisté,ale móc a móc špinavé.Tak jsem jí vzal do prádelny,že to přeperu,umím totiž vlézt do bubnu pračky a točit s ním.Leč má velikost již nedovolila předvést další z mých dovedností a nenašel jsem valchu po babičce mojí paničky,ale pozor,vím jak se používá.Barunčin páneček po spatření jejích šatiček povídal něco o koze zvědavé,co všude vleze a vše musí vidět a vyčuchat a že se u nich perou hlavně její šatičky.Ano,je to vidět,miluji voňavé,vždy módně oblečené ženy s decentním parfémem.Ti dva dvounožci byli tak zabraní do debaty,že jsme se mohli nerušeně líbat a prokazovat si vzájemné něžnosti zamilovaných.Leč láska má cosi společného se žaludkem a tak jsme šli k nám domů,abych nabídl malé občerstvení.V kuchyni jsem našel jen piškoty,protože ostatní jídlo se schovává před Samem,tou malou všežravou popelnicí,do které padá jakákoli krmě rychlostí japonského expresu.To samé ale po chvíli napadlo páneška a přinesl nám oběma bobíčky,které Barunka miluje a já jí ten svůj přenechal,byl jsem odměněn pohledem plným lásky a směl jsem jí olízat tlamičku.Na to čekal můj pánešek s připraveným foťákem jak paparazzi a mačkal jak o život.Film se ale zasekl a pánešek klel jak dokař z Hamburku,leč my zamilovaní nestojíme o zveřejnění naší lásky. Nyní se s Vámi rozloučím citátem Xenofónovým „ Nic nepodporuje vzplanutí lásky tolik jako polibek cudný,jenž vášeň rozdmýchává a sladké naděje vzbouzí „  


Kapitola devátá  -  Osvěta dvounožců jiných a pátrání v archivech

Vracím se k povídání o krvelačnosti nás roweilerů,Celá pravda je jednoduchá,jako je nevinné každé mláďě dvounožců,stejné je to s pejsky a to všech ras.Faktem je,že my  rtwéčka jsme silní,neohrožení a opravdu se ničeho a nikoho nebojíme.Vše je dáno výchovou a prostředím.S páneškem jsme seděli u knížek o nás černých ďáblech,má jich celou knihovnu a hledali jsme původ naší rasy a povahové vlastnosti,mě samotného zajímalo,proč se vztekám a v čem je to zakleto a co se o nás píše.Povídali jsme si i o kamarádech,co tu s námi již nejsou a jací to byli psi.Všichni jsme dominantní,ostražití a k cizím nedůvěřiví a jsme závislí maximálně na svých pánečcích víc,jak jiní pejskové a bez sebemenšího zaváhání za ně dáme svůj život.Milujeme děti svých dvounožců,bráníme je a milujeme i děti cizí.Ale musíme je poznávat od mládí a hrát si s nimi,pak je nám jasné,jsou to mláďata a ta se musí chránit.Starého psa novým kouskům nenaučíš a když nikdy nebyl s dětmi,může si to vyložit jinak a pak je malér.Pánešek ale říká,že vždy je vinen nikoli pes,ale dvounožec,který něco zanedbal.A tak jsem se díky studiu předků rotweilerů dostal k jádru věci a to je  můj vztah k dětem.Na place se sejde vždy několik pejsků různých ras a stáří a nikdy jsem neviděl,že by některý na dítě zavrčel a to nás ta prťata někdy tahají,jako kočka myš.Já děti miluji a hraji si nimi,když je příležitost a tomu se prý říká socializace.Pánešek mě tam bere úmyslně,abych poznal jiné dvounožce,uměl je odhadnout,pochopit a to samé platí pro pejsky.Když jsem byl malý,no povím Vám to od začátku.Na plácek za domy jsem chodil odmala,abych viděl jiné psy a dvounožce a tehdy jsem vypadal jako medvídě a i můj ocásek byl kratší a v televizi zrovna běžel večerníček o medvědích bratříčcích.  Jeden človíček přiběhl za maminkou a volal „ maminko,ten pán má medvídka a je živej  „ mamince to nedalo a přišla blíž,koukala na mě ale už se stmívalo.Človíček se chviličku bál a pak  mě začal hladit a já jeho lízat a honili jsme se ve sněhu a já ho chytal za zadeček oblečený do tlustých,zimních gatí,stáhl jsem mu rukavice a čepici,prostě legrace.Pak človíček,celý zadýchaný běžel za maminkou a volal „  mamí,mamí,to není medvídek,ale pejsek,má ocásek a hrál si se mnou a já se nebál „Tohle se mi v různých obměnách přihodilo několikrát a maminkám jsem se jako méďa moc líbil.Tak se maminky dověděly,že nejsem medvěd,ani Vašek ale rottweiler.Pak se objevil Ben,o několik měsíců starší kluk jako já a to bylo rodeo.Teď jsme na ty  malé dvounožce byli dva.Maminky se nestačily divit a  jedna z nich se začala vyptávat na naši rasu a tak Benův páneček a můj  pánešek dělali osvětu mezi obyvatelstvem,šířili slávu našeho plemena ,neb není na světě lepší chůva a hlídač v jednom a to za jednu mzdu,totiž papání.Pánešek také dal hádanku jedné mamince,co měla malou holčičku a ta další už čekala v jejím bříšku,co to je  „ je to černé,má to čtyři nohy a vpředu dětskou ručičku  „ nikdo něvěděl.No přeci rotweiler,co jde z dětského hřiště.Maminka se tak smála,až málem porodila tu holčičku,co měla v bříšku ,pánešek ji uklidňoval slovy  „ bez obav,klidně dýchejte,lékař je přítomen „ a doprovodil ji domů a já jsem vedl tu malou až ke dveřím.Tam nastal problém,neb malá slečna si postavila hlavu,že domů půjdu já s ní,nebo ona se mnou k nám.

Pánešek jí vysvětli,že to nejde,že jsem vlastně jeho chlupatý synáček ale že jsou psí maminky,co zrovna mají bříško jako její maminka a v tom bříšku malá psí miminka a že když bude hodná  a bude se starat o svou sestřičku,tak se ta miminka narodí  stejně jako její sestřička a jedno dostane.

Tak takhle to je s těmi černými zabijáky,krvelačnými bestiemi bažícími po krvi a Ben a já dodáváme  „ „ ano my děti prostě žerem „


Kapitola desátá   -  Další pátrání po předcích  

 Aby bylo jasno,my rottweileři,správně psáno s dvěma t pocházíme z Německa a byli jsme pojmenováni po městě Rottweil,ležícího u řeky Neckar.Toto město bylo kdysi dávno křižovatkou obchodní a tehdy nebyla auta ani vlaky,vše,co se nevezlo na voze muselo po svých.A právě zde je základ naší rasy,neb dvounožci,co hnali stáda dobytka potřebovali pomocníky a tohle dokáže jenom pes.Naši předkové museli být silní,vytrvalí a nesměli se bát dobytka,cizích lidí ale i šelem,které měli chuť na to dobré masíčko z kraviček,co tak rád baštím.A tak vznikl pes,který vypadal jako já a naše plemeno je hodně staré,vždyť  záznamy sahají od roku 1886 nemluvě o tom,že naši pra pra  haf pra předci honili vlky a medvědy.Teda žádná ořezávátka ale pořádní hafani a tak je tomu dodnes.Ale na začátku všeho byla malá šelmička Hesperocyon a později Tomarctus to je latinsky,jak mě poučil páníček,který oprášil své zapomenuté znalosti jazyka latinského a pátrá se mnou,mnohdy vyzbrojen lupou a slovníkem.Tohle je lepší než detektivka,chtěl bych nějakou zapomenutou truhlu,zaprášenou,s pavouky.Ty pavouky bych ulovil a v truhle našel odpovědi na všechny své otázky,truhla není a já pátrám dál.Další stopa je v římských zápiscích,kde se píše o našich předcích co bojových psech,určených k likvidaci pěchoty,tedy co začal meč,dokončil pes.Dokonce  tihle pejskové nosili silné kožené obojky spolu s chrániči hrudi a zad,vlastně to byli psí rytíři s brněním.Přesnou kopii tohoto bojového vybavení můžete vidět ve filmu  Conan  první díl.To je trochu krvavá historie rodu,leč zápisky se zmiňují též o naší věrnosti,nepodplatitelnosti a schopnosti analyzovat nebezpečí,řečeno slovy  osobního ochránce dnešní doby.

A to si představte,že jsme byli tak ceněni,že za stejnou kupu peněz se dal koupit  ušlechtilý kůň,nebo několik krav či dům. „ Ty jsi zvědavější než panna před svatební nocí „ pravil pánešek za neustálého klení,neb musel přinést štafle,aby vyndal knihy z horních poliček knihovny a také proto,že pátral po internetu a s počítačem to moc neumí.Abych popsal jeho vztah k počítači,je to jako oheň a voda nebo čert a svěcená voda,nejde to nějak dohromady.Tak jsem mu přinesl dýmku a tabák,kupodivu přestal nadávat na ten ďábelský,technický vynález a pokrok v komunikační technice a hledáme dál.

Roky a vlastně staletí uplynuly a je zde první standard,to znamená,jak má pejsek vypadat,kdyby jste nevěděli.Namaloval nás  a popsal pan Albert Kull,kreslíř zvěře v září roku 1901 s dodatkem,že bydlíme na zámcích a honíme se svými pánečky zvěř,hlavně divoká prasátka.A bylo nás víc a víc,vlků díky nám míň a tak jsme se přesunuli do domečků řezníků a honáků.Proč asi,vždyť tam bylo to dobré kraví masíčko a my pejskové nejsme hloupí.Já už jsem to tady říkal,dobrá bašta je základ psího života a všeho dalšího.Ale pozor,neznamená to,že si nás koupíte za kus žvance,na to jsme příliš chytří a také hrdí  a úplatek v jakékoli podobě nás nechává chladným,na rozdíl od dnešních politiků.My jen chceme odměnu za naši práci,eventuelně pochvalu ve formě pamlsku,nějaká slova typu hodný,šikovný si nechte pro jiné psy,které dokážete oblbnout.Nás nikoli,neb máme za ušima a letité zkušenosti a za dobrou práci dobrá mzda.

Další naší prací byla služba v policejních složkách,viz záznam  pana  Otty von Bensheim.V Kielu,to je přístav, vpadla do krčmy,to je hospoda,parta  14ti opilých námořníků,kteří se dožadovali dalšího pití a lehkých žen,nevím co to znamená,takovým způsobem,že hospodský zavolal policii.Ta se dostavila v doprovodu mého předka.Ti opilci,opět nevím co to znamená,asi zlí lidé, se na strážníka vrhli.Leč padla kosa na kámen a můj neohrožený předek strhl během minuty  4 opilce na zem.Poradil si s nimi jako s neposlušnými kravičkami.Byli předvedeni na strážnici a když se jeden pokusil o útěk,dostal od  psa takovou ránu,až ho to přešlo.Admirál princ Jindřich Pruský se o té události dověděl a strážník se psem se dostavil na audienci.Při audienci chtěl psa pohladit,ale policista ho v obavách o jeho bezpečnost varoval.To byl totiž pes policejní,cvičený a byl ve službě.Poté,co si jeho páneček sedl,dal mu „ volno ze služby  „ a sundal si přílbu,mohl princ psa pohladit a blahopřát mu k udělení medaile.Jestli si potřásli rukama,pardon tlapkami,není známo.

Pánešek dodává.Náš první rottweiler jménem Achileus byl cvičen v obraně a jeho cvičitel ho brával na nebezpečná místa.Jednou se strhla mela v hospodě a cvičitel pan Bartoš spolu s policií dojel na místo.

Pan Bartoš je bohužel spolu s mým Achilem  ve psím nebi,jinak by napsal spolu se mnou mnoho dalších kapitol o neohroženosti,věrnosti a rozumu rottweilerů.Zdravím Vás přátelé,nikdy jsem nezapoměl,co jste mi dali.Jste tu s námi  stále a na věky.

Policie měla plán,leč pan Bartoš pravil „  zavřete všechy přístupy a nechte otevřené jedny dveře  „ a vpustil Achila dovnitř.Po několika minutách vyběhlo nepřizpůsobivé osazenstvo hospody ven,dokonce několik z nich proskočilo zavřenými okny.V hospodě zbyl jen hospodský,který se držel pípy a vzýval všechny svaté se slovy  „  peklo se otevřelo,bože zachraň mě  „

Tak to jsme my  hrdí a nepodplatitelní psi z Rottweileru.

Tlapky mě bolí,neb nosit knížky a zásobovat páneška dýmkami,tabákem a portským je práce únavná,oba jdeme baštit.Hádejte co bude,no přeci maso  z kravičky,salátek,abychom byli oba silní,zdraví,o dobré stolici nemluvě.Pak si zchrupnu v pánečkově náručí a budeme pátrat dál.  A za tuhle kapitolu bude  muset dát maminka Jitka kus masa mojí maličkosti a pánečkovi  lahev červeného,potřebujeme přeci inspiraci,nebo ne ?

 Poznámka   Byli jsme za maminkou Jitkou na návštěvě,kus masa byl ale sežral mi ho páneček a navíc má slíbenou tu lahev červeného.A já se tak nadřel.


Kapitola jedenáctá  Pátrání po předcích – závěr 

Koncem 19.stol nastalo mnoho změn,které se bohužel dotkly mých předků,obchod upadal,divokých prasátek bylo méně a také díky technice nás řezníci a honáci přestali potřebovat.Došlo to dokonce tak daleko,že jsme byli jako rasa na vymření,navíc se na nás podepsala válka.Byli jsme sice uznáni jako policejní psi,ale to nestačilo.V roce 1921 vznikl „ Všeobecný klub německých rottweilerů „ byl stanoven standard ale než jsme se nadáli,přišla druhá válka.Válka je totiž to nejhorší,co může postihnout pejsky a jejich pánečky.Raději Vám nebudu povídat,k čemu všemu jsme my psi byli použiti ve válce.Mnoho pejsků a jejich pánečků se nevrátilo do svých domovů a z toho mála,co zbylo se zázrakem podařilo vzkřísit naše plemeno.Jako Fénix z ohně a popela jsme se objevili znovu na tom velkém hřišti – zemi a jsme tu a budeme stále.

 

Povím Vám proč.Vy dvounožci totiž nás pejsky potřebujete pro naši věrnost,lásku,přátelství a pro pohled našich psích očí,kterému nedokážete odolat po staletí.V našich očích nalézáte záři ohně ,ke kterému jsme se kdysi poprvé přiblížili a dostali svou kost s kusem masa a zůstali už navždy po Vašem boku.Je lhostejno,jaké jsme rasy,jsme psi,průvodci člověka na jeho cestě životem,stopy našich tlapek jsou tu od nepaměti a co svět světem stojí ,budeme Vás doprovázet a chránit.Jen dvě zvířátka změnila běh planety zvané zem,byl to pes a po něm kůň.

 

Tuto kapitolu věnuji svým předchůdcům,kamarádům mojí rodiny přátelům nejvěrnějším Arianovi,Achilovi a Sigurdovi. Páneček má zase ty mokré oči a tiskne mě ve své náruči,musím ho pomazlit a utěšit.A právě na tohle jsme my pejskové experti.


 

Kapitola dvanáctá   Začínám chodit na „ vojnu „

Každý dvounožec po dovršení jistého věku začne chodit do školy a s námi pejsky to není jiné.U nás rottweilerů je to o to důležitější,neb jsme psi silní,neohrožení,občas tvrdohlaví a dominantní.Bylo rozhodnuto a já tedy půjdu.Sedli jsme si s páneškem a on mi vypravoval ,jaké to je,co tam zažil a hlavně jak se připravit.Měl svojí školní tašku plnou věcí,ty ale já potřebovat nebudu,mám svůj cestovní baťůžek ale co do něj?Myslím,že nejdůležitější bude svačina,ale s výběrem mi musí pomoci panička,neb já nevím.Bude to energie sbalená na cestu,nebo BeBe dobré ráno,nebo bobíček,já bych radši kus masa a piškot.Jsem zvědav,jak panička nacpe maso do piškotů,nebo piškoty do masa,nechám se překvapit,slíbila mi,že mě vypraví.Leč mé představy o škole vzaly za své,když jsem zaslechl rozhovor páneška a paničky „ žádná školička matko,syn potřebuje nejdříve výcvik,bojová sekyra se musí nabrousit „ Panička zamáčkla slzu v oku se slovy „ a nebudou ho tam trápit ? „ a pánešek děl „ ocel se zakalí jen bojem,síla a čest budiž jeho heslem pro dny příští „Po příchodu z procházky jsem si uvědomil slova moudrého starce „ jinoch se stává mužem,když obejde kaluž,místo aby do ní vztoupil „ a právě to se mi stalo.Je to jasné,vojna mě nemine.Díky pánečkově rozsáhlé knihovně jsem nalezl odpovědi na téma výcvik nováčků,prostudoval příručky typu „ boj ve vysoké a nízké trávě „ další o poušti a bažinách jsem vynechal,k letectvu ani nám. silám nepůjdu.My pejskové jsme totiž na pozemní operace se zřetelem na nepřehledný terén.

Také znám jediné možné odpovědi nováčka a ty zní „ ano pane, ne pane, provedu pane „ Pánešek mi vyprávěl o svých zážitcích,byl také na vojně jako správný chlap.Jednu výhodu ale ta psí vojna má,nemusím nosit uniformu,spát budu doma a ne v kasárnách a pozor,velká změna proti zažité zvyklosti,budou tam i psí holky.Jen nevím,zda budou cvičit s námi nebo ošetřovat raněné či se starat o catering,což jest péče o naše žaludky.

Panička stále povídala něco,že by raději školu s humanitním zaměřením,ale pánešek to zamítl se slovy „nejprve sekyrou své síly utuží,o to lépe bude pero po papíře lítat,na filosofii času dosti,vždyť má život před sebou „Já to beru,nosím jméno slavného válečníka,to zavazuje.Navíc bratr Leifa Ragnara byl Eirík zvaný Krvavá sekyra.Nesmím udělat hanbu těmto skvělým mužům.Panička stále namítala,že jsem ještě mlád a že by bylo lépe setrvat v jejím náručí a že by mě nejraději sama učila.Dějiny píší silní muži a já budu jeden z nich.Pánešek nacpal dýmku a pravil „ Těžko na cvičišti,lehko na bojišti ,vždyť pro začátek stačí osvojit si základní povely,sedni,lehni,zadrž,trhej „Je to tak,Kutuzov měl pravdu a já budu pilně cvičit.Vždyť slova výcvik a boj jsou rajskou hudbou pro mé uši,teda pokud zrovna nehraji na své červené prasátko.

A pánešek končí tuto kapitolu slovy „ Potřebuješ vojnu jako prase drbání,milý princi „  


Kapitola třináctá         Náš černý princ,synáček,chlupáček

Jedna kapitola našeho života se uzavřela s odchodem našeho kamaráda Sigurda a já se zařekl,nikdy už dalšího psa a Sama dochováme,než přijde jeho čas.Odchod našich přátel patří k životu stejně,jako narození nových,to vím jako člověk i jako lékař,je to osud všeho živého na této planetě.Rána v našem srdci však byla živá a zacelit se nechtěla,nezabrala logická vysvětlení,vše nějak nemělo smysl,něco nám chybělo.Zvlášť Alenka a její modré,jindy veselé oči plné jiskřiček byly potaženy závojem smutku.Její smutek mě bolel víc,než můj vlastní a tak jsem zvedl telefon a jednou večer zavolal Jitce a vypovídal jí naši bolest,kterou utiší jen jedno,štěňátko.Ale i když byl náš budoucí synáček ještě u maminky Gáby v jejím bříšku,tohle překvapení čekalo na Alenku.Nemohl jsem se dočkat a slova „ budeme mít děťátko „ obvykle slyší muži od svých žen a reakce,v kterou jsem doufal se dostavila.Její oči se rozzářily a po chvíli jsem opět zahlédl rej veselých jiskřiček.Ano to jsou oči,které znám a miluji,ty modré,hluboké studánky.

Poprvé v životě jsem byl nadšen možnostmi internetu,vrhl jsem se do internetového dění po hlavě a mé začátky byly neslavné.bídné,ubohé.Starého psa novým kouskům učit je téměř nemožné,leč starý pes hnaný touhou je nebezpečný i mladíkům s internetem v krvi a myší přilepenou na zadečku již po narození.Má výuka i přes snahu několik nadaných lektorů byla kalvárií pokusů a omylů.Kolikrát jsem počítač zcela zhavaroval,vymazal nainstalované programy,kolikrát jsem proklel tu ďábelskou bedýnku pln chuti rozdupat ji na kaši.Ano,vím,jak se cítí býk v corridě při pohledu na toreadora,ta chuť zničit,zadupat do země,zlikvidovat je mi bytostně vlastní.

Díky internetu jsme našli Jitku,její Gábu a mohli se připravovat na tu velkou chvíli a pak vidět ty roztomilé,slepé uzlíčky štěstí,které Jitka nazvala „ Láskami „ a Jitka jistě napíše pár slov do této kapitoly o dvou bláznech,kteří by chtěli miminko hned,stále telefonují,vyptávají se,prostě dělají plno zdánlivě nesmyslných věcí,jako budoucí rodiče.Nazvěte to touhou,budoucí,právě narozenou láskou,posedlostí vše jedno.Náš život má směr a cíl a pak přišel den,kdy jsme se jeli podívat na štěňátka a poznali Jitku a pečlivou maminku Gábu.Po spatření toho „ božího požehnání „ jsem měl slzy v očích a mou hlavou proběhl zrychlený film o všech našich pejscích.

Nebojte se kamarádi naši nejmilejší,jste tu znova,s námi ,jen v dalším převtělení do kouzelné kuličky chlupů a očí,jejichž pohled   jsme tak postrádali.Ano,oba jsme měli víc než mokré oči a byly to slzy vzpomínek a štěstí.

Naše telefonáty s Jitkou vždy začínaly otázkou „ Jak se daří miminkům a mamince a kdy můžeme zase přijet „Myslím,že Jitka během dalších dní proklínala další z vynálezů a to telefon.A my jsme jezdili a mazlili a těšili se,který z těch nádherných tvorečků bude náš.Díky pravidelně obnovovaným stránkám jsme mohli sledovat kluky a holky a nějak nám padl do oka malý vzteklounek s modrým oboječkem.Nebyli jsmej jediní,co chtěli štěňátko a tak nás Jitka napínala na skřipec se zaujetím středověkého kata,ale nakonec jsme ji udolali a svého miláčka jsme si uhájili.Výbavička pro „ miláška „ byla dávno doma,mističky na baštu od nejmenší po největší také.Znovu jsme pročetli veškerou dostupnou literaturu a naše příprava pro rodičovství si nezadala s tou lidskou ani v nejmenším.

Blížily se vánoce,dny očekávání,radosti a doby,kdy je rodina pohromadě.Tak ta naše se stala krátce před Štědrým dnem kompletní a Jitka dala psí miminko do náruče mé paní a opět tu byly slzy,Jitčiny,Alenčiny ale i moje.Kruh se uzavřel a my drželi v náručí ten náš uzlíček štěstí a odvezli jsme ho do jeho nového domova.To,co jsme cítili je napsáno v záhlaví mého povídání,dalších slov netřeba.A tuhle kapitolu věnuji Alence,báječné mámě našeho syna a všech dalších synů,chlupatých,čtyřnohých.


Kapitola  čtrnáctá    Cesta na chaloupku

Jak už jsem  jednou povídal,máme chaloupku na Šumavě,je to krásný kraj plný kopců a lesů a pod jedním lesem stojí ta naše.Příprava na odjezd byla opět důležitá,našel jsem svůj cestovní baťůžek   a  na nic jsem nezapoměl a když jsem přiběhl se svým milovaným,červeným prasátkem,viděl jsem tázavé oči své paničky.Otázka přišla v zápětí „ Máš  přece v plánu výcvik v přírodě,poznávání  lesních tvorů a práce ve stodole,stihneš ještě dělat muziku ?  „  Odpověděl jsem,že hudbu přeci dělám vždy po práci a prasátko jsem přibalil.Také jsem zkontroloval,zda mám sebou dost jídla a pánešek nakládal vše do auta pod mým velením a kontrole zásob.Od jisté doby mám trochu potíže s jízdou v autě,nevím proč,ale když zrovna neřídím,tak blinkám.Trénovali jsme celý týden pobyt v autě,krátké jízdy,panička na mě šla psychologicky a našla tabletky,které mi pomůžou.Ráno nebyla snídaně,jen ta tabletka s malým kouskem sýra a vyrazili jsme.

Sam si vždy někam zaleze a celou cestu prospí,já jsem střídal řízení a poleženíčko u paničky v náručí,také rád koukám z okna a to musí být otevřené.Jenomže jakmile si otevřu okno,na to je speciální čudlík a já je znám všechny , ty čudlíky a páčky,probudí se Sam.Začne mi nadávat,že je mu zima,nebo že jedu moc pomalu,nebo zase moc rychle do zatáček a on nemůže spát.Tihle staří psí dědkové jsou v autě jen pro zlost,vůbec nechápou,že se jízda musí přizpůsobit venkovním podmínkám,stavu silnice a další řadě faktorů,což zná každý řidič,ale to Sam není.Po krátké výměně názorů na hustotu provozu se Samem jsem převzal kormidlo,tedy volant a řídil jsem.Pánešek mi dal několik rad pro řidiče,zde jsou „ Rychlosti začínají od číslice 120,dívej se jen dopředu,vedle tebe se stejně nic nevejde a co je vzadu tě nezajímá,plyn se přidává,má dvě polohy,start a plná,přidávej tam,kde ostatní ubírají,zatáčka se jezdí pod plynem a smykem,smyk je nejplynulejší projetí zatáčky „

V páneškovi asi bouchly saze a vzpoměl si na svou soutěžáckou minulost a jeli jsme jak namydlený blesk  a pak zasáhl omezovač rychlosti,moje panička s otázkou  „ Chlapci,kolik máte ještě bodů a kolik peněz na pokuty ? „  Ač nerad,zvolnil jsem tempo a jel opět předpisově,ta pomalá jízda mi ale nedělala dobře a přišel na řadu blicí pytlík jako v letadle.Pánešek zastavil,já doblinkal a my kluci jsme šli čůrat pěkně pohromadě,drobet jsme se proběhli.Pánešek si zapálil dýmku a vedl řeč s paničkou na téma rychlost.A jeho argumenty byly silné,neb se ukázalo,že pomalá jízda neprospívá mému žaludku a on nechce mít špinavé auto.Protože před námi  byl krásný dálniční úsek,pánešek zavelel „ připoutejte se prosím „ a šli jsme na start a já vysunul vzletové klapky a páka plynu byla již na podlaze a stačilo lehce korigovat řízení  a letěli jsme krajinou a já si to náramně užíval,jen Sam to zase prospal.Po krátkém letu jsme bohužel museli zvolnit a zvolit letovou rychlost mezi 90  a 120,abychom dodrželi určitá pravidla byť se skřípáním  zubů a zvolili jsme nízký průlet krajinou  a tak jsme se „ doloudali „ k chaloupce.

Já jsem opět dohlížel na vyložení a uložení  potravin,zbaštil jsem oběd a snídani najednou a šli jsme na procházku.Ano čtete dobře,šli  jsme za pomocí vlastních nohou a pánešek také.Chtěl jít na procházku a už otvíral stodolu,kde je to velké lesní auto,se kterým se prochází on.Ale osud,tedy panička Alenka byla nekompromisní jak virus Ebola a museli jsme  a po svých.Ona ta procházka na čerstvém povětří má něco do sebe a to čůrání a kakání v přírodě je báječné.Tak jsem vytvořil několik hnědých točených kreací po sobě a pánešek to ocenil slovy „ ten černej nám posere celou louku a já tam  mám sekat trávu,to bude slalom mezi  …………………………………….“ Laskavý čtenář nechť doplní to správné slovo  ale nejsou to kapky deště.Panička ale měla jiný názor a byl jsem odměněn několika piškoty.Musím se pochlubit,někdy se mi povede i čůrat na povel,nejlíp po ránu s páneškem na zahradě a kakání mi zase jde líp s paničkou večer.Péče o pravidelnou stolici je nutná a žádoucí a já to vím,neb s tím pomáhám každé ráno páneškovi.

Na louce jsem uviděl takové divné stvoření,mělo to dlouhé uši nahoru,malý ocásek a velké zadní nohy a nedohonil jsem to.Bylo mi řečeno,že je to zajíc a že už to nesmím honit,neb je jich málo a že u nás jsou tři,malej a velkej Pepa a ten třetí ještě nemá jméno.Tak dostal jméno Josef aby se nám nepletli.Také jsem se ptal,proč má vzadu ty nohy dlouhé a v předu krátké,proč to nemá jako já.A pánešek  děl „ synku to příroda  moudře zařídila,neodře si pytlík,když běží přes strniště „Na mé otázky,co je to pytlík a co strniště pánešek tajemně odpověděl,že mám počkat do podzimu,pak mi to ukáže názorně.

Druhý den ráno jsem vzbudil páneška,chodím ho budit pravidelně velkou lízací pusou a po snídani jsme my chlapi šli ven pracovat.“  Dneska se synku přiučíš,jak se poráží strom „  pravil pánešek a vytáhl divnou věc plnou ostrých zubů.Ta věc je motorová pila a já ji očuchal,voněla po benzínu a oleji a to mě zajímá,motory jsou moje hobby.Prohlédli jsme starou suchou hrušku,zjistili,jak fouká vítr a kam jí chceme položit.Chloupky na mém ocásku určily směr větru,já šel stranou a s paničkou jsme se dívali,jak zručně si ten fousáč počíná a opravdu,hruška spadla tam,kam jsem to naplánoval.Můj fousatý dvounožec mi vysvětlil,kde udělat zásek,kde řezat a jak daleko.Pak do stromu jen strčit a musí spadnout sám na určené místo.Já jsem nosil nařezané větve a nakládal na lesní auto a pak jsme to vozili do stodoly,kde se dřevo zpracuje na špalíky do kamen.Sam také pomáhal a nosil větvičky a vše jsme uklidili tak,že po hrušce zbyl jen pařez.Po práci byla dobrá bašta a poleženíčko u kamen,která tak krásně hřejí můj kožíšek.

Odpoledne jsme šli zase na procházku a pokračovala výuka ve znalosti lesních a polních tvorů.Viděl jsem spoustu ptáčků a panička mi říkala,jak se jmenují.Přišli jsme k velké nádrži s vodou,co v létě slouží jako obecní koupaliště ale voda tam nebyla moc čistá a všude bylo plno divných tvorů a zase měli dlouhé nohy vzadu a žádné uši.Byly to žáby a Sam se rozpoměl,že kdysi jednu zbaštil a chtěl to zopakovat ale panička nedovolila,neb jsou chráněné.Sam povídal,že se nic nestane,když jednu zbodne,že je jich tam dost a že viděl v televizi přípravu žabích stehýnek a že to byla velká delikatesa.To prý umí francouzští kuchaři a celý svět jim proto říká „ žabožrouti „ Já jsem mu navrhnul,že ji ulovíme a pánešek nám jí udělá na grilu „ po francouzku  „Ale Alenka nedovolila,ona totiž chrání všechna zvířátka a navíc neví,co je vášeň pro lov.

Poznámka   Oba naši pejskové se vyznačují sklonem k specialitám,jenž nabízí právě venkov a příroda.Zcela  jedinečné a neopakovatelné chuti nabízí srnčí a zaječí bobky po jarním sluníčku jemně ohřáté.Též koňské koblížky a zcela zaschlý kravinec  nabízí vedle chuti i vůně ,které je dobré míti na sobě a přinesené domů jsou zdrojem velké radosti obyvatelů chaloupky.


Kapitola patnáctá

Nevím proč,ale každý den začíná ránem.Já vylezu ze svého pelíšku,probudím paničku a jdeme ven vykonat obvyklé rituály.Do Sama musím strčit čumákem,spí hrozně tvrdě a neprobudila by ho ani kanonáda  u  Stalingradu.Pak jdu probudit páneška a to dělám buď velkou lízací pusou nebo mu skočím na břicho a to on miluje ze všeho nejvíc.Nebo mu vlezu u nohou pod deku a vylezu u hlavy a začnu mu žužlat ucho.Rána u nás nejsou tichá,pánešek kleje jak čistič londýnských stok,padají slova jako „ kterej čert tě přinesl,ty drábe,pacholku,neber mi deku „ a jiné perly padají z úst mého dvounožce ale vždy to končí mazlením a pojmenováním  „ ty můj budíčku černej „ a já páneška doprovázím a on koná stejné rituály jako panička.Faktem je,že on nenanáší na své strniště ty voňavé krémy jako panička a také tolik nevoní jako ona.Tady na chaloupce máme pro sebe a na vše dost času a po vydatné snídaní  jdeme na procházku všichni,společně a po svých.Toto procházení  po ránu pánešek komentuje slovy „ k čemu je to dobrý,mám ještě ztuhlé svaly,venku je zima,už jsme byli včera,kadit můžou za stodolou,proč u toho musí chodit a proč tam mám být já,tohle není volno ale rasovina a galeje „Ale panička Alenka má zcela jiný názor na začátek dne a pánešek musí poslouchat jako já.Je mi to divné,já myslel,že on je býkem v ohradě a velkým šéfem a hlavou smečky.Tak jsem se ho na tento můj poznatek ptal a on pravil „ ano ,jsem hlavou rodiny,ale panička je krkem,který tou hlavou otáčí do směru zcela nezávislého od vůle hlavy a tomu se říká manželství,neboli harmonický vztah dvou bytostí v našem případě opačného pohlaví „ Pak mi to došlo,vždyť já jdu také,kam chce Barunka ač jsem původně měl namířeno jinam.

Můj dvounožec mi totiž prozradil velké tajemství,poznatek mužů,starý jak lidstvo a psovství samo a věc se má takto.Není pravdou,že kluci si vybírají holky a je jedno,jestli lidské nebo psí.Holky si totiž vybírají nás  podle záhadných kritérií a prastarých rituálů a my to vůbec nikdy nepochopíme,jsme pouhými účastníky ve hře lásky šálivé a jdeme za svojí vyvolenou jak býk na porážku,oči otevřené,leč nevidíme a nevnímáme.Jádro věci spočívá ve faktu,že se rodí víc holek a míň kluků a mezi holkama je pak velká konkurence a boj.Každá musí mít toho svého a na všechny se nedostane,takže lovnou zvěří nejsou ženské,naopak,to jsme my chlapi a kdo to neví je jen pobloudilý snílek neznající základního pravidla existence planety zvané země.A jak říkáme my psi  „ v tomto jest jádro pudla  aneb jak se říká v Rottweilu  hier ist der Hund begraben  „Tento fakt mnou natolik otřásl,že jsem si musel dát něco  k jídlu a pak si zdřímnout a vše v klidu ztrávit.Ten náš svět je pln tajemství,která je nutno objevit a pochopit.Tak jsem vymyslel,jestli by nebylo lepší,aby bylo víc kluků a méně holek.Pánešek řekl,že má úvaha není scestná,leč někdo nahoře to již zařídil takto a navíc by to nedopadlo dobře,Když se holky perou o kluky,tak se nic moc neděje.Kdyby se ale všichni chlapi začali rvát o ženské,byla by z toho strašná válka,kterou by naše planeta nemusela přežít. „ A to ten nahoře moc dobře ví a proto zařídil věci tak,jak fungují dodnes a už to nikdo nezmění „ děl moudře pánešek a já mu přinesl dýmku a nalil portské a začal se ho ptát na řadu faktů,které již dlouho a neodbytně zaměstnávají mou mysl.

A kdo je  „ ten nahoře  „ a jak jsme přišli na svět,proč je tolik různých pejsků na světě a jak vznikl náš svět a co bylo před námi ? „ Tak to je milý princi na dlouhé povídání,půjdeme uklidit stodolu,zamést dvorek,zatopíme v kamnech a já Ti budu vyprávět „ řekl pánešek a šli jsme na tu stodolu.Ve stodole jsme rovnali špalky z hrušky,co jsme porazili včera a pánešek řekl „ velké špalky doleva,malé doprava „ a já si řekl „ sakra,už je to tu zase,která je levá a která pravá  „ a udělal jsem ty tázavé psí oči a pánešek se dovtípil,zasmál se  a řekl „ Ty máku jeden,já Ti snad budu muset koupit hodinky,abys věděl „No jasně že vím,hodinky se nosí na levé tlapce,ale domluvili jsme to tak,že vedle cirkulárky je moje strana a pánešek má tu druhou.A šlo nám to pěkně od tlapek a máme to připraveno na štípání na další den.Protože nemám dlouhé prsty na držení sekery,mám ve stodole stroj na štípání,který se obsluhuje páčkou,která se tlačí nahoru nebo dolů a to já znám z auta,tam je ale páček víc.Tak pánešek bude podávat do stroje a já budu mačkat páčku.Budu tedy řídit další stroj,ostatně my muži si poradíme se všemi stroji,máme na to vlohy,hlavu a čtyři tlapky.


Kapitola šestnáctá    Posezení na mlatě aneb rozjímání nad stvořením světa

Ráno po procházce jsme my chlapi vlítli do stodoly a dali se do štípání,pánešek podával,já obsluhoval stroj a Sam přistrkoval špalíky.Panička Alenka nás plynule zásobovala krmí a tekutinami a před obědem bylo hotovo.Po krátkém zchrupnutí u kamen jsme  paničku odvezli  do stáje a pozdravili všechny koníky.Vrátili jsme se do stodoly,uklidili veškerý  „ vercajk  „ seděli na mlatě a vedli ty chlapské řeči a došlo na mé otázky.Seděl jsem na špalku a poslouchal a máte-li zájem,poslouchejte také.Pokud bude pauza,tak to si můj dvounožec nacpává dýmku,aby se mu lépe povídalo.

Na stvoření světa panují v podstatě dva názory,ten první říká,že svět a vše na něm je dílem božím,druhý mluví o velkém třesku,evoluci,dobách ledových a mezi –ledových s učenými názvy jako jura,karbon,perm,trias a podobně a je podpořen nálezy všeho možného v zemi,tedy hlíně a ti,co se v  ní  rýpají jsou archeologové. „Tak to jsem také archeolog,já strašně rád hrabu v hlíně „  řekl jsem a pánešek odvětil „ Ne tak zcela ale je to podobné „ a pokračoval  „ Jaký názor chceš slyšet ? „Tak ten první a vysvětli mi slova jako „ Ten nahoře,bůh,neviditelné jsoucno,moudrý stařec,velký šéf „ řekl jsem já.Takže lidé si pro vysvětlení věcí tehdy  neznámých a nepochopitelných  řekli,že někde nahoře musí být někdo,nebo něco,co vše řídí a určuje.Nikdo ho nikdy neviděl zřetelně a tak nám lidem vyhovuje nejlépe představa moudrého bělovlasého kmeta sedícího na obláčku.A právě on stvořil náš svět,zvířátka,lidi,květiny,ptáky,prostě vše živé,aby mu nebylo smutno.Dělal to několik dní a prý to byla strašná dřina i pro něj a desátý den musel odpočívat.Na závěr stvořil muže,tedy chlapa a protože se ten chlap nudil a byl sám,udělal mu ženu.Pojmenoval je Adam a Eva.A tady milý princi nalezneš odpověď stran ženského pokolení.Chlapi jsou první výrobek,tedy prototyp ale ženské,to už je holečku jiná mechanika a proto my nikdy nemůžeme plně pochopit ženy,jejich myšlení,nálady,názory.Jsou prostě dokonalejší a navíc,jak víš,dávají život.  „ Ano to vím a maminky mají své děti v bříšku a pak se narodí jako já „  odpověděl jsem  „  a protože bývají chytřejší,funguje to jako u tebe a Alenky nebo u mě a Barunky „  dodal jsem.A pánešek doplňuje , že se ženskýma nic nesvede ani bůh stvořitel,ani ten dole,pekelník chlupatej  jménem Asmodeus nebo Lucifer. „ A ti ďáblové,černí,chlupatí kde jsou ? „ ptal jsem se a dostal odpověď.“ Vylézají na svět večer  v podobě černých psů a vnikají do lidských příbytků a dělají tam neplechu a lotroviny a zlobí lidi „ Tu mě něco napadlo a vzpomněl jsem si na svá další jména,která mi dal pánešek  „ Dracul,Šejtan „ sakra to taky zavání čertovinou,že bych byl čert,co se nevrací do pekla a zůstává na zemi stále ? Pánešku, jak to je ? Jsem pes nebo čert a budu muset někdy zpátky do pekla ? Skočil jsem jsem mu do náruče a začal ho lízat a dělal zase ty známé tázavé oči a hned jsem měl odpověď.“ Ty jsi něco zvláštního,Ty jsi kombinace obou ,náš ďábelský andílek,černej rarach,jsi prostě náš milášek „ A Alenka tomu nasadila korunu slovy „ Existují přeci černí andílci,to ví každý  „Tak mám jasno   „jsem anděl s ďáblem v těle „ řekl jsem  si a šel baštit a to masíčko z kravičky chutnalo  andělsky dobře.Víte,ona je to otázka víry,pánešek přísahá,že jsem ˇpekelník,co ho trestá za jeho hříchy a panička věří,že jsem andílek,její odměna za skutky dobré.V každém případě jsem jejich synáček chlupáček a to je věc naprosto jasná,jako den a noc.

„ A jak je to možné,že je na světě tolik pejsků a každý je jiný ? „  ptal jsem se.Bylo mi řečeno,že kdysi byli pejskové vlastně stejní,žili ve smečkách a pomalu se rozšiřovali po celé zemi,neb potřebovali prostor a nová loviště a všichni dohromady na jednom místě by měli hlad a také by to nedělalo dobrotu.A země není všude stejná a pejskové se museli přizpůsobit podmínkám,ve kterých žili a začali se odlišovat.Třeba ten chrt faraonský,ten žije v teple a blízko pouště a nemá hustou srst,aby mu nebylo moc teplo. „  A v zimě musí nosit teplé oblečení,protože by mu bylo zima „ dodal jsem já.A jsou psi,co žijí na severu,kde je pořádná zima a ti mají hustý kožíšek,jsou dokonce pejskové,co nemají žádnou srst,jen pár chloupků na uších a ocásku a těm se říká naháči.Tomu dlouhému procesu se říká evoluce,tedy vývoj a prodělali ho pejskové,ryby,ptáci a také lidé.

Lidé si všimli,jak psi umí lovit,jak mezi sebou spolupracují a bylo jasné,že s pomocí psů naloví víc masa.A protože jsou psi zvědaví,oheň hřeje a všude se válí nějaké kosti s kusem masa,připlížili se pejskové k lidem,aby si nějakou tu kostičku odnesli.Nejdříve odnášeli a po čase začali dostávat a už s lidmi zůstali a vytvořili první společenství,které si pomáhalo  při shánění potravy.A čas plynul,lidé začali zvířátka pěstovat a množit a psi jim pomáhali stáda pást a ochraňovat před jinými šelmami. Tak vznikli psi honáčtí,co se starali o kravičky a kozy a ovce a psi lovečtí,silní,co se dokázali porvat třeba s vlky nebo medvědem.Navíc lidé dávali dohromady záměrně různé pejsky a z jejich potomků vzešli psi trochu jiní,než jejich rodiče.Tak se stalo,že pro různé úkoly jsou různí psi.“ A pro jaký úkol jsem tu já ? „ ptal jsem se páneška.“ Synku ,máš spoustu úkolů,třeba hlídat Alenku a Sama a náš dům,vodit Sama,protože špatně vidí a slyší.Ale hlavní úkol je být s námi,být náš kamarád,ráno mě budit,vodit nás na procházky,prostě dávat nám svou lásku jako my ji dáváme Tobě „Bez pohledu do Tvých očí,mazlení a lízání,bez Tvých lotrovin by nám bylo moc smutno.

Já jsem skočil pánečkovi do náruče,začal ho lízat a mazlit a také cenit zuby a vrčet,což jsou naše  „ chlapské  „ hry,leč staré křeslo nevydrželo váhu dvou pořádných chlapů a rozložilo se na kousky a já se moc radoval,zase nové klacíky na kousání a hraní.Neobešlo se to bez jistých zvukových projevů,zvlášť pád dvou těl na dřevěnou  podlahu vyvolal  chvění podobně zemětřesení a panička procitla ze spánku a pravila „ Chlapci,dřevo se štípe ve stodole,toto je pokoj.Koukejte vypadnout nebo vám udělám nohy.“ Sam,který ležel jako obvykle vedle paničky na nás vrhl pohled  několika hlavého draka a my nečekali,až začne plivat oheň a vypadli jsme ven.


Kapitola sedmnáctá    Zvyky našeho prince

Tuhle kapitolu píše pánešek v noci a to já už spím,čeká mě tvrdý výcvik.Pera,tedy počítače se ujímám já a pokusím se vylíčit nové chutě,hry a hlavně vytříbený vkus v požírání čehokoli.Existuje káva,která musí projít zažívacím ústrojím cibetky,aby dostala správné aroma.Snad to viděl v televizi a právě nyní,na jaře mi připadá jako medvěd,který hubený a hladový po zimním spánku zbaští vše,co najde.Venčit ho nyní je problém,neb vše co najde musí ochutnat.Vybíráme úmyslně trasy s bláhovou nadějí,že tam nebude nic,co by zajímalo jeho nos a žaludek.Opak je pravdou,pokud nic nenajde,tak to vyčuchá a vyhrabe.Na chalupě měl nekonečný výběr exkrementů všech lesních tvorů,upřednostnil srnčí a zaječí bobky pomalu ohřívané jarním sluncem.Kravinec ochutnal,leč jeho mysl funguje stylem nápad a okamžitá realizace a tak se v kravinci vyválel.Vyválel je špatně,on si naprosto dokonale vetřel tu neodolatelnou vůni po celém těle způsobem  podobným,jak ženy ošetřují svoji pleť a pokožku těla.Mám pocit,že to odkoukal od Alenky,kterou doprovází do koupelny a sleduje se zájmem odborníka kosmetika.Ten  nejen nosu,ale i  oku lahodící  balsám přinesl do chalupy  způsobem zcela zvláštním,předváděl se nám ze všech stran a vrtěl ocáskem,ze kterého též něco upadlo.Choval se jak modelka předvádějící nejnovější  výtvory  kosmetického průmyslu ,samozřejmě krátce poté,co byla vytřena podlaha a vyklepány koberce.Na výkřiky typu  „ vypadni ven prase špinavé,hovnivál a skunk jsou proti tobě navonění frajeři „ reagoval tázavým pohledem,jak je možné,že se to nelíbí,vždyť to dalo takovou práci.Před zrcadlem pózoval jak Kleopatra čekajíc na Antonia a snad očekával onen královský diadém,který vetknut v čelo by korunoval jeho vzhled.

Na novou vůni vypraného kožichu  si nemohl zvyknout a tak druhý den,kdy pomáhal s údržbou auta v nestřeženém okamžiku odnesl hadry plné špíny,šmíru a oleje a udělal z nich hnízdo,ve kterém se vyválel.Černý šmír v černém kožichu není na první pohled patrný ale ta krásná černá barva vynikne na beraní kůži či bílém prostěradle.To vše je doprovázeno pohledem nádherných psích očí,které říkají  „ podívejte se,jak jsem šikovný,máte radost ?  „ a mohutného vrtění ocásku,popřípadě ukázky,že ani  na bříško nezapoměl.

Dalším zvykem je přinášení nejrůznějších věcí domů,kde si vybudoval skrýše způsobem nám neznámým,něco jako tajné schránky agentů v dobách studené války.Ty věci musí být a to zcela zásadně maximálně špinavé,pokud zapáchají,ještě lépe.Náš trávník je díky této činnosti zbaven kamínků všech velikostí a barev,větviček a všeho co přinesl vítr.Někdy mám pocit,že se dal na botaniku a zakládá herbář veškerých rostlin,se zvláštním zřetelem na suché listy.Kamínky a kameny jsou pečlivě vybrány,olízány a vyleštěny jazykem,bude druhá sbírka,tentokrát minerálů.Též kelímek se zaschlou barvou z garáže,několik klíčů z mého  opravárenského vybavení a jednou to byl  i telefon,který se našel po týdnu usilovného hledání   typu jehla v kupce sena.

Protože suveréně běhá po schodech , chodí na návštěvu k synovi,kde prošmejdí všechny místnosti,zkontroluje Terezčinu veverku v kleci a krade oříšky,naštěstí ne vlašské,ale buráky,které umí vyloupat a zbaštit.Tohle odkoukal jistě od veverky,jen  nelouská oříšek po jednom,ale nabere si jich několik do tlamy a pak prská slupky jak Marfuša  z  „  Mrazíka  „V kuchyni kontroluje odpadkový koš se zaujetím ekologa a třídí odpad,vždyť je krize a musí se šetřit a tohle ještě nevyhodím,může se to hodit,někdy na něco nevím co.Také se rozhodl,že upraví vzhled našich koberců a odstraní třásně,do kterých se stejně jen chytá prach a jsou tudíž zbytečné.Na papír v ordinaci nepotřebuji zkartovací stroj,zvlášť nyní,kdy je kompletně ozuben vykonává tuto činnost zcela bezchybně a navíc se chováme ekologicky a šetříme el. energii.Dokáže packami na stole převrátit krabici s mlékem a nechat si ho pozvolna vytékat do tlamy a zbytek mléka užije jako tužící prostředek na chlupy na hlavě.Jako tužícího gelu lze použít též zubní pastu,stačí prokousnout a šlápnout tlapou a něco zbyde i na zuby a jazyk.Ostatně ta pasta se tak jmenuje „ Colgate  zuby a jazyk  „Ke své hanbě  přiznám,že čistit zuby jsem ho ještě nenaučil ,ale už vím,že existuje specielní psí zubní kartáček.Jen musím zjistit,zda je i na el. pohon,náš princ totiž miluje věci co vrčí ,prostě to musí mít nějaký motůrek.

Poznámka Ronnieho    tyhle ohavnosti nečtěte,je to jen závist,že můj pánešek není tak šikovný jako já a navíc šíře jeho zájmu je oproti mě žalostně ubohá.Neví nic o ekologii,botanice,mineralogii,též není amatérským archeologem a navíc  nechápe nové módní trendy v úpravě  vlasů,tedy chlupů.A v kosmetice,ve zvláštních,chlapských vůních se také neorientuje.Řečeno mluvou nás mladých je zcela  „ mimo mísu  „


Kapitola osmnáctá      Stomatologie 

Jak už tady bylo řečeno,moji dvounožci,Alenka a Láďa jsou lékaři a tak žádný lidský problém mi není cizí.Odborné názvy,latina a nové postupy  v medicíně jsou mým uším poskytovány pravidelně a já se zájmem poslouchám a rozšiřuji si vědomosti.Pánešek má svou ordinaci v našem domě a já,když se cítím sám,neb Samuel den prospí,a jsou náhodou otevřené dveře,jdu ho zkontrolovat.Jednou mě probudil strašný řev,nejdříve jsem nevěděl,zda z naší zahrady startuje nadzvuková stíhačka F 16 nebo že by panička vyměnila své milované čevené autíčko za vrtulník a šel to zjistit.

Ten ukrutný řev se ozýval z čekárny a vydával ho poměrně malý človíček.Já se moc divil,jak je to možné,z malého těla takový zvuk.Ten človíček se jmenoval Honzík a moc ho bolel zoubek a také se moc bál,neb u lékaře ještě se zoubky nebyl.Rychle jsme na sebe s páneškem mrkli,on se převlékl do veselé kamizoly s barevnými obrázky a už nebyl ten vážný,bílý lékař ale strejda od cirkusu a já si sedl k Honzíkovi,vrtěl jsem ocáskem a začali jsme si povídat.Jestli to nevíte,tak děti a pejskové vždy najdou společnou řeč a já se ptal a ten uřvanec se rozpovídal o svém strachu.Drobet ho to bolelo,ale strach byl větší.Nakonec to i lidskou řečí pověděl pánečkovi a ten mu vše začal vysvětlovat a ukazovat na obrázcích pro děti,co neumí číst.Honzík si dal říct a vešel do ordinace s podmínkou,že tam tedy budeme všichni a maminka také.Sám vylezl do křesla,pánešek mu ukázal,jak jezdí nahoru a dolů,to křeslo,ne pánešek a sestřička rovněž ve veselém kabátku si  s  tím strachy málem počůraným klukem povídala a on jednou rukou držel mě a druhou maminku.Co Vám budu povídat,poslouchal,otevíral pusu,dostal injekci a ani nepípl a nakonec jsme ten ošklivý zoubek dali pryč.

Honzík byl spokojen,s pusou plnou také bílé věci  divným hlasem řekl,že se mnou se nebojí ničeho a že příště přijde zase,tentokrát s tatínkem.Je tu ale jeden problém,pejskové totiž do ordinace nesmí a tohle byla vyjímka.Honzíka jsem tedy objednal po pracovní  době a hotovo.Po této zkušenosti pánešek spolu se sestřičkou objednávají podobné pacienty vždy pozdě odpoledne,abych měl čas se jim věnovat a něco dopředu nastudovat a projít záznamy pacientů.Po této akci sestřička navrhla,že mi  doma spíchne nějaké „ operační oblečení  „ já trval ještě na čepičce či šátku,jak jsem to viděl v televizi a roušky na tlamičku v ordinaci máme.

Dalším pacientem byla Hanička,která přišla k pánečkovi jako „ neošetřitelné „ dítě a jak to bývá,chvíli trvalo,než navázali vztah a byl překonán odpor ke všemu doktorsky bílému.Tak  si Hanička chodila hrát do čekárny,kde to nevypadá jako u lékaře,dívala se na filmy se strýčkem Skrblíkem a prohlížela si fotografie,co má pánešek na zdi.Jsou tam naši koníci a také já.Ptala se,co je to za pejska a kde je.Ale v životě je vždy něco za něco a tak vznikla domluva,že když si nechá vyšetřit zoubky,čeká ji překvapení.Ta malá zlobilka byla tak zvědavá,že vše proběhlo v naprostém pořádku,bez zlobení a pláče a za dveřmi už čekalo překvapení.Hádejte jaké ? Byl jsem to já s červenou mašlí a měla dovoleno si se mnou hrát na zahradě.Všude jsem ji provedl,vyválel v blátíčku,ocucal a olízal a honili jsme míček.Maminka seděla,kroutila hlavou a nemohla uvěřit,měla z toho větší strach než její ratolest a celá se klepala.Tak jí pánešek nalil skleničku první pomoci,zapálil si dýmku a oba sledovali naše rejdění po trávníku.Pak maminka pronesla větu „ zázraky se dějí „ a po chvíli nastal problém.Hanička se rozhodla,že vystřídá pánečkovu sestřičku a bude pracovat s ním a se mnou a že začne hned.Jediné východisko z prekérní situace vymyslela sestřička,že to bere a ráda si odpočine,ale že už nemáme žádného pacienta a další budou až druhý den ráno.Hanička „ ale to já ještě spím a pak musím do školky  „ Rozloučili jsme se s tím,že Hanička si domluví volno ve školce a přijde pracovat a také,že opravíme jeden zoubek.

Hanička s Honzíkem byli mí první pacienti,dnes už mám kartotéku „ svých  „  pacientů a uvažuji o plném úvazku a též o podílu v pánečkově firmě.Podíly na zisku by se vyplácely v naturáliích a sice v kilogramech ,jasná věc,přece masíčko z kraviček.


Kapitola devatenáctá         Malý virtuoz

Musím se šíře zmínit o velikém hudebním nadání našeho synáčka.Jak se už sám zmínil,preferuje alternativní hudbu,což znamená hrát čímkoli na cokoli.Začalo to tím zpropadeným dárkem od Ježíška,červeným prasátkem.Jeho hudební produkce začínají zásadně v hodinách,kdy se jeho rodičové a celý dům ukládá k spánku.Syn tuto dobu produkce odůvodnil tím,že ve dne je přítomen tzv. šum,který vytváří lidská činnost a tato končí právě večer.Tento šum silně negativně ovlivňuje tóny vyluzované nástroji a zkresluje je do té míry,že posluchač pak slyší něco úplně jiného.Navíc jsou prý přítomny negativní vibrace a negativní mag. pole.Původně prasátko jen pískalo,leč se stoupající silou stisku vyluzuje stále vyšší tóny,které okamžitě přejdou do tónů basových,pokud povolí stisk.Zvuků je celá škála od stisku po povolení materiálu,to zatracené prase hraje samo a plní se vzduchem.Právě v tomto případě se ozývají zvuky připomínající poslední minuty života dlouholetého astmatika a notorického kuřáka.

Navíc v hodinách nočních přichází inspirace a za intimního osvětlení ( upřednostňuje svíčky ) a tóny mohou prostoupit celý dům od sklepa po půdu a jsou téměř viditelné a hmatatelné a tak skýtají posluchačům nevšední zážitek,který se nedá s ničím srovnat,snad jen s varhaní  hudbou v katedrále.To,že v našem domě nejsou myši si vysvětlujeme právě tímto .Pokud chceme nástroj virtuosovi zabavit,následuje honička,vlastně slalom mezi nábytkem,jenž se kácí na všechny strany doprovázen funěním lovců  malého hudebního génia,jenž hbitě provádí obraty mezi židlemi s rychlostí  formulového vozu při závodě v Monacu.Na brzdy jde v poslední chvíli a pokud nevymyslíme nějakou  lest v podobě mrzkého žvance,není k zastavení.Toto vše dělá s grácií vrozenou všem sportovně nadaným tvorům a nepřestává hrát ani v nejvyšší rychlosti.

Dalším nástrojem je jeden z darů „ danajských „ a to pískací pavouk.Je to absolutně ohavně vyhlížející věc s mnoha nohami,která též vydává zvuky.Tyto zvuky by mohly konkurovat hudbě z hororových filmů,jsou úděsné,proložené nestejně dlouhými pausami,kdy se pavouk nadechuje a zvuk do něj vnikající připomíná skřípění veřejí  brány na hradě  Vlada Tepeše,známějšího pod uměleckým jménem  Dracula.Pokud pavouk leží na podlaze a je přišlápnut tlapou umělcovou,ozve se pomalé kvílení připomínající nářek zhrzené Melusiny a s dalším prošlápnutím slyšíme  nářek právě  zaživa porcovaného misionáře,který byl předtím krátce opečen a nejlepší kousky jsou odřezávány velmi tupým nožem.Kulisu tvoří údery ocasu o dveře,kterými udržuje rytmus a toto připomíná vzdálené bubny afrických lidojedů kmene Ughanbi Woongo na Zambezi.

Bubnování je též jeho velkou vášní a bunuje všemi dosažitelnými prostředky.Jistě si našel něco v mé knihovně o bubnech  Tam-Tam,které donedávna sloužili jako telegraf africkým domorodým kmenům na vzdálenost několika kilometrů.Jemu ovšem stačí vyslat signál na zahradu,signál je jednoduchý a vždy znamená „ udělej baštu „  Na tento druh signalizace si vybírá u krbu výhradně polínka dubová,která vydrží razantnější  hru a údery.Jako rezonátor však neslouží kůže bubnu,ale radiátory topení a Ronniem vyvolaný podmíněný reflex přivede mou osobu bezpečně do kuchyně,kde nakrmím  hladového umělce,aby mohl pokračovat v produkci.Jemnější tóny připomínající  krupobití dopadající na plechovou střechu vyloudí údery v rychlém sledu o kovové nohy židlí,do kterých mlátí střídavě zprava a zleva.Vrcholem produkce je hra na prázdný hrnec,čím větší hrnec,tím lepší hudba,babiččin prádelní hrnec na chalupě je svědkem,nikoli němým  jeho zarputilého úsilí dát světu nový hudební žánr.

Posledním nástrojem je kačer s placatýma nohama,něžná to hračka pro malé štěňátko,tak nějak to bylo míněno dárcem.Leč silné čelisti nedokázaly  vyvinout jemný stisk po tréningu na kravské kosti a zvuky,jenž měly připomínat štěbetání ptactva a jemné trylky slavičí se změnily na zvuky,které nás doprovázejí při vykonávání tělesných potřeb.Ano,ten kačer prděl naprosto dokonale.Nejdříve jemně,jak nesmělá slečinka,později tóny připomínaly medvěda,který sežral vojáka s uniformou plnou medailí a ty vycházejí postupně,někdy ve dvojicích aby pak  produkce byla zakončena zvuky kálení býložravého prehistorického ještěra,který se přežral nestravitelnými bobulemi,které v rytmu kulometné střelby  padají na zem. Kačer však nevydržel nápor emocí mladého hudebníka a po krátké době  prdnul,škytnul,zhasnul docela k velkému zármutku umělcovu,avšak fakt tento oceněn byl velkým potleskem obecenstva,radost nad právě ukončenou hudební produkcí  byla velká,upřímná,nefalšovaná.Mladý virtuoz byl odměněn nejen potleskem a stiskem tlapek ale i  miskou plnou dobré bašty.Zatímco se umělec krmil,obyvatelé domu potichu sbírali nástroje zanechané po domě a tyto byly zamčeny pro večer pod sedmi zámky.Všichni uléhali s touhou po dalším skvělém hudebním zážitku,který se však bude konat,bohudík další den.


Kapitola dvacátá        Co Čech to muzikant

Tak nevím,zda to platí i pro psy,ale náš chlupatý synáček se zamiloval do oné můzy držící lyru.nástroje střídá pravidelně,aby publikum ocenilo jeho všestrannost a neztratilo zájem.Novým přírůstkem do sbírky hudebních nástrojů se stala zebra.Taková malá  gumová  věc  a co dokáže udělat radosti.Opět je tu celá škála tónů.nedalo mi to a našel jsem na satelitu pořad o Africe a zebrách.Jemný stisk krku zebry vydá zvuk,kterým se ozývá čerstvě narozená zebra své matce,takové nesmělé bekání,které přechází při silnějším stisku ve varovné frkání mladých samců až po zvuk,který vydává vůdčí hřebec  v období  říje a je připraven bojovat o své klisny.Ronnie se často dívá na televizi a pořady o zvířatech v Africe mají nejvyšší prioritu a nesnese přepínání programů,když to má,jak říká „ rozkoukané  „ a změnu kanálu vylučuje fakt,že leží na ovladači a nedá si ho vzít.Zvuky má tedy odposlouchané a věrně je napodobuje,popřípadě vylepšuje.

Uchopení zebry v polovině těla vydává zvuky smrtelného chroptění nebohého zvířete,které bylo uchopeno krokodýlem a je topeno,dušeno a trháno.Zvuky africké savany  se u nás ozývají pravidelně a to po večeři.Po krátké pauze večerní toalety přichází naše nové prasátko,pro  změnu zvané „ čurík „ které vydává zvuky  věrně prasečí.Opět velmi záleží,jak mladý hudebník nástroj uchopí,neb na čuríka se hraje tlamou nebo tlapou.Jemný stisk má následek zvuk spokojeného vepře,který pochrochtávaje chodí po dvoře a hledá něco k snědku.Silnější stisk zní jako povel bachyně svolávající své potomky v případě nebezpečí a pokud se na něj šlápne s velkou intenzitou a pak tlak povolí,jsou na světě zvuky chroptění kombinované s kvikotem,jež připomíná zvuky agónie vepře trhaného vlky zaživa a poslední tón zní jako hrdlo rozervané vlčími  zuby.Zvukovou kulisu vlčího vrčení dodává sám náš mladý virtuoz ostatně v každém psovi je kousek vlka.Sebrat nástroj v této chvíli je nemožné,neb umělec se vždy vžije do role vlka,vůdčího samce,jenž kořist skolil a má právo jako první  chlemtat krev a vybírat ty nejlepší kousky masa.Na hodinách odbíjí jedenáctá a po krátkém koketování s myškou,která opravdu piští jako myš uchopená velmi hladovou kočkou,která svou položivou kořist vyhazuje do vzduchu a šlape po ní následuje čas vyhrazený bubnům.Ronnie  si  je vědom,že opravdový buben nemá a tak onen rezonanční prostor nalézá v nábytku,radiátorech topení a podlaze.Jako palička,spíše palice slouží uzel,který je určen k přetahování a cvičení úchopu.jeden konec  svírá tlama a druhý je určen k úderům  na cokoli.nejlépe se osvědčily radiátory,neb jsou plechové,krásně zní.Podle velikosti  uzlu se  jedná buď o bubnování  afrických domorodců,kteří opiti právě uvařeným pivem se dostali do tranzu a nemohou přestat. Větší uzel připomíná produkci notně sjetého rockového bubeníka,jehož  životním motem je „ drogy,sex a rock „ a ten největší představuje zvuky japonských bojových bubnů které dokázaly přehlušit i hluk lítého boje.Hudební produkce je zakončena malou noční hudbou,hranou na všemi milované,červené,noční prasátko a to již mladý umělec bývá tak vyčerpán emocemi  a hudebním poselstvím,které bylo předáno publiku,že odchází  z jeviště za hlasitého potlesku věrných fanoušků  ,kteří si říkají  „ konečně,klid „  Virtuoz usíná s pocitem,že se opět zasloužil o hudební vzdělání obyvatel,obklopen svými  nástroji.Obecenstvo uléhá též s hlavou plnou nových hudebních zážitků,zcela naplněno dojmy a tento stav lze popsat slovy „ neskutečné,neuvěřitelné,neopakovatelné „ zkráceně  „ hlava jako horkovzdušný balón „.Též pisatel těchto řádek usíná  kolem  jedné ráno a  tiše si brouká „ náš dům šel spát „


 

Kapitola dvacátáprvní           Bez názvu

Synáčkovi je   7  měsíců a já si uvědomuji,jak krátká byla ta krásná doba,kdy jsme si přivezli kuličku chlupů s nádhernýma očima,malého medvídka.Je to nespravedlivé,že věk štěněčí je tak krátký a my lidé si to ani neužijeme.Z Ronnieho roste krásný velký pes,jen nevím,kdy se v něm projeví ony rotvajleří pudy.Zatím je to takový hodný moula,co se rád mazlí,pokud možno stále.Jeho potřeba lidských dotyků je neutuchající a přísloví „ chodí za mnou jako pes  „  je pravdou.Jsme neustále spolu a veškeré naše činnosti  sleduje se zájmem a touhou se něčemu přiučit.Každé naše ráno začíná probuzením od budíku černého,vždy je velká lízací pusa pro dobré ráno,pak skok do postele a další lízačka,aby pánešek procitl.Myslím,že i ten největší ospalec a lenoch  zanechá spánku sebesladšího,když mu více jak 30 kg živé váhy hupsne na břicho nebo zalehne hrudník.Ronnie ví,že mě musí probudit a tak začne vymýšlet,jak mě dostat z postele.Pokud se k němu otočím zády a dělám mrtvého brouka,stáhne mi deku a začne mě lízat na chodidle,pokud nereaguji,zcela nekompromisně mě štípe do zadku.Ležím-li na zádech,skočí mi na břicho a s využitím své váhy a pérování postele začne rozkmitávat lůžko,které mě s největším kmitem vyvrhne na podlahu i s ním.Pokud je po ránu v dobrém rozmaru,potichu se připlíží,opatrně vyleze na postel a zalehne mě.Po chvilce se již pánečkovi nedostává vzduchu a otevírá oči.Budíček je zde i s toaletou obličeje a se záběrem malířské štětky a funěním,které provětrá i nosní dírky.Pokud mi visí jedna ruka z postele,opatrně uchopí a stáhne mě na zem a opět zalehne.Není možné  si  o  víkendu pospat,budíček je připraven každý den s novým nápadem.Jeden s posledních je schopnost vplížit se do ložnice jak partyzán a pomalu vlézt do postele a od nohou se propracovávat pod dekou k hlavě a na chvíli  „ přilehnout  „ ale nevydrží dlouho teplo mnou vydávané a navíc se nudí a tak opatrně stiskne můj nos a čeká na můj projev.Ten je vždy láskyplný,neb s nosem v tlamě nelze projevovat nelibost,jen velikou,převelikou radost.Též péče o mou pravidelnou stolici je každodenní a doprovází mě i do koupelny,kde s okem ostřížím dohlíží na hygienu a tím,že odebere prádlo z minulého dne,dbá i na čistotu oblečení.Každé ráno v čistém prádle je zřejmě jeho  slogan a já jsem ochuzen o  slova péče mé ženy  „ ty čuně,jak dlouho to nosíš ?  „   V koupelně sleduje očistu těla a ví,že si na záda nedosáhnu,tak přispěchá a olíže,nedbaje na mýdlo.Též kontroluje nohy,zvlášť každý prst a není-li to dle jeho názoru dokonalé,domyje a osuší.Naše hry,zvané Alenkou „ corrida aneb bejčí volný styl  „ mají též jiný charakter,je to bez vrčení,jen urputný boj kdo koho strhne na lopatky,v Ronnieho pojetí zalehnout,znehybnit.Pokud je sucho,boj se odehrává venku na trávě a po skončeném zápase trávník připomíná zanedbané pole po nájezdu tatarských hord.Doma běžně posunujem nábytek,židle v kuchyni jsou z těchto důvodů zčásti kovové a sedací soupravu,kterou nesou dva chlapi Ronnie posouvá sám dle libosti.Jen někdy se ozve vrčení,většinou vrčím já a cením zuby,pouštím hrůzu a náš milášek vždy zívne,vyplázne jazyk a s pohledem „ tohle už tu bylo,toho se mám bát ?  „ nebo  „ vždyť už jsem tě seřezal včera  „  dá se do hry někdy opravdu připomínající zápas dvou  berserků,kteří odložili zbroj a jdou na  „ férovku  „V moudrých knihách se píše,že nikdy nesmí vyhrát pes nad pánem,ale u nás to bývá často nerozhodně a po boji ležíme oba s vyplazenými jazyky,panička se Samem kroutí hlavou a my slyšíme „ tak Vikingové,uklidit bojiště,nebo nebude večeře „  a rukou a tlapou nerozdílnou jdeme uklízet.  

Ronnie  se někdy nechá unést bojem a stiskne a je to už pořádná síla,ale nikdy nekousne,jen dávkuje svou sílu,jsem přesvědčen,že ví,je to jen hra.Bude to moudrý pes,uvidíme jak s ním zacvičí puberta a zda se v něm probudí ten dnes spící černý ďábel.


Kapitola  dvacátádruhá       Cvičiště

Jako každý správný pes se věnuji svému tělu a cvičím,abych mohl předvádět své svaly pokryté tělo před psími  slečnami.Bratříček Vojta chodí do posilovny pravidelně ale tam já cvičit nemůžu,neb mé packy neuchopí činky a jiné nářadí a nosit to stále v tlamě mě otravuje.Proto s činkou protahuji jen krční svaly a ostatní cviky jsou hlavně běh,skákání,podlézání a přinášení všeho možného.V tlamě přenesu jakýkoli kámen,co se tam vejde a když se mohu zakousnout,žádný  špalek či větev mi neodolá.Při této přibližovací technice ve stodole či v lese mám přezdívku  „ Lakatoš „ což je lesní přibližovací vozidlo a tahám věci,které váží skoro jako já sám.Oblíbeným sportem je též přetahování.Toto cvičení je výhradně mužská záležitost,neb Sama a paničku za sebou kdykoli vláčím a nejsou to soupeři.Ale pánešek je těžká váha a pohnout s ním je věc  techniky, umu a někdy používám i zcela podlé triky,jak ho dostat na zem a odtáhnout.Užíváme  zásadně přírodní lano tlusté několik palců,které dříve sloužilo k úvazu remorkéru a tudíž je stavěno na tah.

Nemyslete si,že se za to jen vezme a tahá,či přetahuje.Páneškem pohne jen dynamit nebo volání paničky,kdy nás svolává slovy  „ Ke žlabu  „ nebo  „ ještě chvíli a hodím to na hnůj „Takže když se pánešek zabejčí,tak musím použít taktiky povolování a přitahování zvané  „ napnelismus a cukatura „ a nedat  znát,který trik použiji a doslova vycukat pánečkovy nervy do krajnosti,pak přestane dávat pozor a já vyhraji jediným mocným trhnutím.Pokud žádná ze zvolených taktik neslaví úspěch,začnu hrát totálně blbého psa,co neví jak lano uchopit a pánešek mi to vysvětluje a já v nestřežené chvíli lano uchopím,oběhnu páneška,a jediným škubnutím mu podrazím nohy a už ho táhnu po trávě.

Je to podlý trik,ale účinný a mé heslo je  „ Ragnar semper victor „ a účel světí prostředky a David také vyhrál nad Goliášem.

Také chodím do psí školy a tam se učím jak chodit vedle paničky,neblbnout,soustředit se a vykonávat povely.Je to taková škola hrou,hlavně tam ale lítáme,honíme se a předvádíme se před psími holkami.Je tam jedna salašnická slečna,strašně divoká ženská a ta mi nedá pokoj.Stále mě honí a já přeci nejsem žádný bláznivý chrt,co umí jen lítat jako blázen.Já upřednostňuji zápas a to se ženskou nejde a na lopatky ji dostanu vždycky.Jí se to nelíbí a tak se mi zakusuje do tlamy a visí tam jak kokos na palmě.Tyhle divoké orální praktiky nemám rád a tak vždy zatřepu hlavou a odhodím ji  a pak zalehnu.Malý Jack teriér má takové legrační kšandičky s velkým uchem na zádech a toho nosím jako větvičku a také s ním běhám a on vždy mrská nožičkami,jako při plavání.Někdy vozím na zádech malého Kubánce,to je taková roztomilá kulička chlupů.Tenhle pejsek je mistr v dělání kotoulů,jeho táta musel mít paradesantní výcvik a absolvovat mnoho seskoků.Ten kluk je jak guma a dělá kotouly  po hlavě i po ocásku a dokonce to umí i do kopce.Já udělám kotrmelec jen v běhu a z kopce.Také jsem tam potkal příbuzného,jmenuje se Jip,nebo Pip,já nevím,ale je to kus psa a je starší jak já.Ale já budu ještě větší a silnější,protože můj táta je největší mezi rottweilery a pánešek je taky kus chlapa.Budu cvičit a baštit,do dvou let ze mě bude takový pes,že i ten z Baskerwillu stáhne ocas a uteče. 


Kapitola dvacátátřetí   Schumacherovi roste konkurence

Jak již bylo řečeno,můj pánešek miluje kromě Alenky a mé maličkosti také silné vozy.Tato láska a vášeň zároveň je dědičná,takže všichni chlapi v naší rodině horují pro rychlá a silná auta mě nevyjímaje.Ostatně auto byla první nová věc,se kterou jsem se seznámil a v dnešní době plné spěchu a hektických událostí a nenadálých zvratů musí i pes umět řídit,aby obstál ve víru doby.Vojta,můj dvounohý bratříček řídil od svých 12ti let a pánešek rozhodl,že se mnou  to nebude jiné.Vůně benzínu a oleje mi učarovala jako mnohým a dnes tuto vášeň sdílím dokonce i s paničkou,která oplakala své malé červené autíčkou a dnes má větší,rychlejší,silnější a to autíčko se jmenuje Karkulka,neb je celé červené a je to vlastně takový nákupní košíček,ve kterém se mi moc líbí a světe zboř se,neblinkám v něm.Pravda,měl jsem blinkací problém,který se dostavoval se železnou pravidelností,když pánešek musel jet pomalu nebo jsem já sám neřídil.Leč toto je již minulostí a já si plně vychutnávám opojení silným strojem,neb pořádné auto má nejméně 200 koňských sil a v motoru hodně válců,nejlépe 12.Já sedím pánečkovi na klíně a řídím a také obsluhuji všechny ty páčky,čudlíky a též troubení mi nedělá problém.Troubím často a rád,neb co dnes ti dvounožci za volantem vyvádějí,to by psa nikdy nenapadlo a tak jim dávám najevo,co dělají špatně.

Fatální nedostatky mají hlavně na kruhových objezdech,nechápou,že já tam jezdím dokola protože mě to baví a objezd opouštím po delší době když mě to bavit přestane.Oni troubí, blikají  světly  ale mají smůlu,já tam byl první a musí čekat.Navíc vedle mého vozu, pojmenoval jsem ho  „ Černý  medvěd  „  se stejně nikdo nevejde.Máme s páneškem jeden problém a ten se jmenuje předepsaná rychlost.Je jasné,že po městě a ve vesnicích jezdíme pomaličku,jsou tam přeci  lidé a zvířátka ale na volné přehledné silnici či dálnici náš rozlet ovlivňují  jistá omezení,která nám  svazují ruce a tlapky a to se nám hrubě nelíbí.Také ti divní dvounožci s placatýma čepicemi  nás neustále omezují,mávají další placatou věcí a zastavují a kontrolují a to já nemám rád.Jízda má být plynulá a tak jsme se rozhodli,že teď v létě nebudeme používat  Černého medvěda,ostatně jede  jen 160 km/h  a vytáhneme náš klenot  zvaný  „ Modrý blesk „ což je kára o 12ti válcích a síle 450 koní a jede jako splašená.Pánešek ji opravoval dva roky a teď si to chceme užít.

Můj fousáč má toiž závodnickou minulost a občas v něm bouchnou saze usazené letitou jízdou dle předpisů a musí „ protáhnout laufy a vyhnat pavouky „ a tak jsme spolu vyjeli na závodní okruh do Mostu,kde jsme se spolu s podobně postiženými dvounožci mohli dosytnosti vyřádit bez omezení a hlavně nám do toho ženský ani placatý čepice nemluvily.Takže jsem natankoval vysokooktanový benzín,zkontroloval stav oleje a chladící kapaliny a hlavně jsem navlékl kšíry a pevně se  připoutal.Jezdec totiž musí být se svým vozem jedno tělo a pak  to co Vám říká auto,cítíte právě tím zadečkem v sedačce,my závodní jezdci tomu říkáme „ Popometr „ to je zkratka z anglického slangu.Dvě zahřívací kola pro motor a brzdy a pak jsme jeli naostro.Využít plný potenciál vozu je snadné,leč drahé,gumy ubývají jak sníh na jarním sluníčku a tak jsme přeci jen zatáčky nejezdili smykem ale jen rychle a plynule a užívali si akcelerace a max. rychlosti.V řízení jsme se střídali,ale musel jsem pánečkovi naznačit,že mi to má předat,což on nechtěl tak často,jak jsem chtěl já.Ale uznal,že potřebuji zkušenosti a tak jsem řezal zatáčky a jednou jsem udělal i hodiny a od gum se pěkně kouřilo.

Nemyslete si,že jsem jediný pes,c o řídí.Při zastávce v depu,kde se kontroluje vůz a pánešek dává kafíčko a dýmku jsem se seznámil s anglickým buldokem Arthurem,který též se svým pánečkem jezdí jako ďábel a mají krásného Jaguára.Ne zvíře,ale auto,Vy co to neznát,třeba Medvěd je přezdívka pro Mercedes.No a právě Arthur nám natrhl zadeček,neb jejich  „ Šílená Mary „ pojmenovaná po tchyni jela jak z praku a v zatáčkách byla jasně lepší a rychlejší.Na rovinkách jsem je dojel,ale ty zatáčky musím ještě pilovat.

Cestou domů jsem si opakoval všechny dojmy a sledoval,jak se můj pánešek proměnil.Ze sveřepého vlka byl najednou beránek,co jede dle předpisů,ohleduplně,plynule ale  strašně,opravdu strašně pomalu.Ale i pomalá jízda má svůj půvab a pánešek je pozván na trénink teréních aut.Jasně že jedu s ním a to bude něco pro náš lesní speciál a také pro mě.Správný pes s benzínem v krvi jako já musí totiž ovládat i jízdu v terénu a bahno,hodně bahna,to já miluji,na autě i na kožíšku.

Poznámka  Každý silný vůz má omezovač,aby řidič nepřetočil motor.Většinou je to elektronická věcička,která přeruší přívod paliva.Ten náš omezovač není elektronický,je živý,jmenuje se Alenka a stále nás nutí jezdit podle předpisů.Její  „ kolik máte bodů a kolik sebou peněz „ slýcháme proklatě často.


Kapitola  dvacátáčtvrtá    Ve zdravé kůži zdravý pes

Tak jsem si tuhle pustil televizi a asi jsem měl jiný program než Animal Planet nebo se zasekl ovladač a  co jsem neviděl.Dvě smečky dvounožců se honily po krásném zeleném trávníku a jeden druhému bral takovou divnou kulatou věc.Vždy,když ji někomu sebral,utíkal s ní na druhou stranu a snažil se ji vecpat do  brány,ve které stál nebo poskakoval další dvounožec a opravdu dělal psí kusy,aby tu věc chytil.Po trávníku pobíhal další dvounožec v pruhovaném obleku,mával rukama,pískal a ukazoval různě barevné kartičky.Kolem toho trávníku bylo spousty dalších dvounožců,kteří pískali,skákali a jinak blbli,když se někdo do té brány trefil.Tak jsem se zeptal páneška,co je to za opičárnu a proč ti dvounožci okolo trávníku tak vyvádějí nemluvě o těch na hřišti a on mi vysvětlil,že toto masové šílenství se jmenuje fotbal a je to hra dvounožců,které holduje celý svět a právě probíhá mistrovství.

Nějak mě to zaujalo a tak jsme o tomto způsobu sportovního vyžití  klábosili s páneškem  ale on mě moc neporadil,neb se vždy věnoval spíše individuelním sportům,jako je jízda v autě,na lodi nebo uhánění krásných slečen,což jsou holky dvounožců a právě díky té poslední činnosti poznal moji paničku,kterou uháněl tak dlouho,až už nemohla a zůstala s ním.Začali jsme tím,že jsme zakoupili tu kulatou věc,co se nazývá míč.Nastal problém,neb když jsem do tlapek a hlavně do tlamy uchopil míč,po několika málo minutách bylo po něm.Vystřídali jsme několik míčů různých velikostí,kvality a barev,leč žádný neodolal intensitě mého sportovního nadšení a také mým zubům a stisku  čelistí.Já totiž posiluji krční svaly  pravidelným cvičením s činkami a též žvýkáním kostí  a krom železa mi nic neodolá.Panička dostala za úkol vypátrat a opatřit míč,který by vydržel a tak usedla k počítači a žhavila dráty na téma specielní psí míče.My s páneškem jsme se ponořili do studia fotbalu a vymysleli jsme kombinaci klasického a amerického fotbalu s prvky ragby.Hrajeme totiž ve třech,pánešek a panička jsou útočníci a já jsem obránce.Máme dva míče,jeden opravdový fotbalový,který je nahuštěn na maximum aby nešel  uchopit do tlamy a prokousnout a druhý opravdu psí speciál naprosto nezničitelný.Tedy jeden na trénink a druhý pro vlastní hru.

Panička míč sehnala a dali jsme se do hry.Po několika minutách ostrého tréningu bylo jasné,že jsem rozený obranář,neb u mě se zastaví jakýkoli útok jako kosa na kameni a také fakt,že milí rodičové nemají absolutně fyzičku a vydrží jen několik minut nasazení na hřišti a pak musí odpočívat,neb náhradníky nemáme.A tak rodičové začali intensivně trénovat pod mým vedením a hlavně posilovali každodenními procházkami a také jsem jim musel změnit jídelníček.Faktem  zůstává,že já jsem silnější,rychlejší,vytrvalejší a navíc užívám ke hře svůj čenich a čtyři tlapy.Přihrávám totiž všemi čtyřmi a v případě potřeby míč zalehnu a při mé váze je těžké se mnou pohnout.Moje kličky jsou proslulé stejně jako Immelmanův výkrut a přihrávky předními tlapami na zadní jsou nevypočitatelné.Pokud jde o to,zastavit útok,jsem jako skála,neb již někdo řekl něco o pevném bodu a pohnutí zeměkoule a já mám pevné body čtyři a navíc svoji váhu.Dostat útočníka na zem,tedy podrazit mu nohy a zalehnout,znehybnit je pro mne snadné.Též  přihrávky čenichem jsou smrtelně přesné jako kopí krále Leonida .Leč mí rodičové po několika neúspěších prolomit moji obranu použili neskonale podlý úskok a odvedli mou pozornost od hry nabízením piškotu,který panička ukryla ve svém dresu a ve chvíli jejich téměř jisté prohry  vytáhla a já hlupák jí na to skočil.

Na hříšti bohužel nebyl sudí,který by červenou kartou potrestal tento faul a tak jsem znechucen odešel a věnoval se hudbě,provozované na mém nejmilejším nástroji,červeném prasátku.Ano,moje nervy potřebovaly zklidnit a já muzicíroval dlouho do noci.Usínal jsem a stále si opakoval „ nemáš rád piškoty,nenávidíš  je,nikdy ti nechutnaly „ 


  

Kapitola dvacátápátá          Tak nevím

Tato slova si opakuji již několik týdnů.Již jsme si zvykli na nevysvětlitelné transformace našeho synáčka,ale ta poslední mi nedá spát.Ponořil jsem se do studia buddhismu,kde se též mluví o transformacích či převtělení.Ani Konfucius či taoismus mi nedal odpověď a v koránu jsem našel jen súru o koních.Snad Egypt,ale tam jsou jen žalostné zbytky po knihovně Alexandrově a navíc tohle písmo stejně jako čínské a japonské mi dělá potíže.Problém je někde uprostřed a já ne a ne ho najít.Ronnie je převtělením anděla,byť černého a jeho chování je andělské.Zbyla mu jen jedna vášeň a stále trhá a kouše boty,čím starší,tím lepší ale nic jiného se tomuto mladíkovi nedá vytknout.Občas se zadumá či kochá přírodou a neposlechne okamžitě,nebo chvíli důležitě přemýšlí.Pak jasně říká „ nechápu k čemu to je dobré,ale Vám pro radost to udělám „ nebo  „ udělám to,protože Vám věřím „ Je to stělesnění  klidu,pohody,stále dobré nálady a citu ke všem členům smečky.Samuel měl nedávno potíže a otekl mu jazyk,špatně dýchal a nemohl pít.Ronnie se od něj nehnul,neustále ho olizoval a zvlhčoval mu jazyk .Když se Samem Alenka odjela k lékaři,byl jako šílený ,neustále ho hledal a chtěl ven.Po jejich návratu následovala scéna návratu bratra z třicetileté války a tolik kňučení a radostného vítání jsme ještě nezažili a i dnes jsou stále spolu a vždy leží tak,aby na sebe viděli nebo vedle sebe.Při procházce se neustále ohlíží a kontroluje,kde jsme my a kde Sam.Vyjádřil jsem v jedné z kapitol názor,že ten „ černej „ je trest za mé hříchy „ .Již několik týdnů mám dojem,že ten nahoře,jenž trestá ale i odměňuje, okem svým spočinul na našem kousku země a uznal,že mé hříchy nejsou tak velké.Přetvořil ďábla v rozkošného andílka o váze 45 kg a mou maličkost tak odměnil za skutky dobré.

Ronnie též pozná,když je má nálada na bodu mrazu,obvykle to bývá po návratu z ordinace,kde mě pacient poučí o svém pohledu na nejmodernější stomatologické trendy a v té chvíly,kdy mám chuť do něčeho praštit přijde on.On,který se celý den směje,strká do mě čumákem,vleze mi na klín a dívá se mi do očí.To se dá těžko vyjádřit slovy,v těch očích vidím vše,celý náš svět  a je mi rázem blaze,vše zlé  zapomenuto a je mazlení a lízací pusy a i když venku se blesky s hromy střídají,u nás je sluníčko,pohoda .Je jasné,proč se psi užívají k terapii,pohled do jejich očí uklidňuje jak nic na světě a  moji zlobu či vztek dnes spolehlivě a okamžitě zastaví.Pod Ronnieho vlivem se stávám opravdu  „ asertivní  „ ač má podoba je spíše  „ nasertivní  „Všem,kdo své problémy léčí alkoholem či drogami lze doporučit terapii psích očí,nelze jim odolat a pokud v člověku zbyl jen kousek citu,prostě musí reagovat.Je to stejné,jako když v náručí držíte malého bezmocného človíčka,který se na Vás směje a dá svoji malinkou dlaň do té Vaší. Psi totiž umí nejen plakat,ale i se smát a ten náš je smíšek,směje se stále,jak mi lidé říkáme „ huba od ucha k uchu „Vůbec psí mimika je kouzelná a on dokáže vyjádřit smích,údiv,obavy ale i strach či zlobu.Věřím,že Ronnie je převtělení našich psích kamarádů,z každého má část a tak jsou vlastně stále s námi a budou,pokud my budeme.

Také jsem spolu s Alenkou nabyl dojmu,že někdo rozhodl,že budeme mít jednoho syna dvounohého a další syny čtyřnohé,chlupaté a tak se naplní naše přání mít velkou rodinu.Doufám,že mé řádky nevyznějí jako snaha polidštit plémě psí,to by bylo špatně,neb právě zvířátka nemají vlastnosti lidské,tak typické jako zloba,zášť,závist,nenávist.Proto se my lidé bez psů neobejdeme,neb u nich nalezneme to,co tzv. lidská,nad vše se povyšující rasa již dávno zapoměla.A jak to tak vypadá,do naší rodiny přibyde brzy další člen,další chlupatý synáček.


Kapitola dvacátášestá     Jedeme na chaloupku

Moji rodičové rozhodli,že využijeme několika dní volna a pojedeme na chaloupku.Leč tento fakt mě uvedl do stavu nerozhodnosti.S kým mám jet a jaký vůz bude nejvhodnější.Po krátkém rozhovoru s paničkou je jasné,že s ní mohu jet,ale v žádném případě mě nenechá řídít a navíc ta její hudba.Skupina Rammstein hraje tvrdý rock,jejich píseň „ Ich will Benzin,ich will Kerosen „ plně vyhovuje mé vášni pro motory a vše co voní benzínem,přeci jen ne.Při této hudbě totiž blinkám,sám nevím proč.Ale v pánečkově voze zní hudba starých mistrů,jsem odkojen Mozartem,Schubertem a léta šedesátá  též naplňují mé nitro nepopsatelným blahem.Též Beatles,nesmrtelný Luis a jeho trubka,jižanské syté blues, to je hudba pro mé citlivé,muzikantské ucho.Ostatně Mozartovu  Ukolébavku hraji na své červené prasátko páneškovi před spaním stále,on bez  ní  a svého  mišánka neusne.Tak je rozhodnuto,my kluci pojedeme spolu a Samuel bude dělat společnost paničce,on cestu prospí a jemu Rammstein nebude vadit,neb neslyší.Tak jsme vytáhli Modrý blesk a jeli pro benzín.Natankovali jsme plnou a protože neumím vyndavat bankovky z pánečkovy peněženky a ženské u kasy by se mě bály,šel platit on.Nějaký divný dvounožec se začal motat okolo auta a navíc vůbec nevoněl tak,jak mi dvounožci voní a také měl divné oči.Když se přiblížil víc,než je povoleno,šel jsem po něm.Vrčel jsem a dal jsem najevo svou nelibost nad jeho osobou ,já totiž neštěkám,varování a pak útok.Naštěstí se vrátil pánešek,jinak bych mu musel natrhnout kalhoty,beztak je měl špinavé a po chvíli i mokré.Byl jsem pochválen za výkon strážní služby a za odměnu bylo foto před nastoupenou smečkou a masíčko.Paničce jsem pomohl naložit zásoby,jasně že prošly mojí kontrolou,masíčko a piškoty jsem osobně prověřil  a její Červená Karkulka byla připravena k jízdě.

Panička dostala náskok,abychom jí nejeli  „ furt za zadkem  „  my naložili zbytek krámů,nastavili radar a vyrazili.Po městě zásadně předpisově a na volné silnici přišla pánečkova otázka.“  Tak synku,pojedeme nebo poletíme ?  „  „ Jasně že poletíme  „ odvětil jsem já a plyn byl na podlaze a na chvíli jsme letěli krajinou a já si to neskutečně užíval.Jen mě štve,že dvounožci postavili silnice tak hloupě skrz města a vesnice a pak se musí brzdit a jízda není plynulá.Když to začne v autě pískat,je jasno,tlapa z plynu,klídek,piánko budou placatý čepice.Předpisově jsme minuli kontrolu a čepice se nestačily divit,že řídím,já jim pokynul tlapou a přidal plyn.Pánešek se smál a řekl „ Synku,máš velkou výhodu,Tobě řidičák sebrat nemůžou „ a frčeli jsme dál až přišla naše zastávka,kde obvykle kluci chodí na pravou stranu a holky na levou.Mě se nějak nechtělo a tak šel jen pánešek.Auta,co nás míjela,se mohla nabourat,neb jsem zůstal sedět za volantem a všichni koukali jak blázni.Nechápu to,pes za volantem přece není nic neobvyklého,viděl jsem to mnohokrát a dokonce v jednom filmu také.Já znám psa a jednoho kocoura a ti jezdí i na motorce.

Pak jsme se jen soustředili na jízdu s úmyslem dojet a předjet paničku.No, nepovedlo se nám to,panička dojela dříve,provokativně seděla s kafíčkem u chaloupky a přivítala nás slovy  „ Kde jste se tak zdrželi chlapci,já už mám uvařeno,uklizeno a ještě jsem se prošla po louce „ Tak bych řekl,že z mé paničky bude druhá Eliška Junková a nám chlapům pěkně natrhne naše závodnické overaly.


 

Kapitola dvacátásedmá       Chaloupka  II

Chaloupka má jednu velkou výhodu oproti městu a to,že tam čas plyne nějak pomaleji,bez stresů,zvonění telefonů a na vše je dost času,prostě klídek.Pánešek se však bojí každého rána,neb  po ránu následuje procházka a tento druh pohybu není  páneškem upřednostňován,na  Šumavě je totiž vše do kopce a on se chce procházet,tedy venčit svůj lesní speciál.Měl perfektní výmluvu,že nemá vhodné obutí a to jeho je hned mokré.Leč panička Alenka je mazaná jak Odysseus  a  zakoupila mu zcela specielní,lesní ,nepromokavou obuv se vzorkem podrážek jako má jeho lesní auto a navíc už nemůže uplatnit další výmluvu,že je venku zima a on má ztuhlé svaly a klouby.Je léto,teplo a tak musí s námi a vlastně tak trénuje,aby vydržel déle při hře zvané dvounožci  kopaná nebo fotbal.Ten název kopaná je na místě,protože mí rodičové ve snaze sebrat mi míč,okopávají mě jako zelinář záhony,přitom kopat se má jen do míče,jak jsem se dočetl v pravidlech.

Protože jsou na mě dva,začal jsem pilovat taktiku a hlavně obraty a kličky a někdy provádím i výkruty.Tuto techniku jsem odkoukal od německého pilota Immelmana,který svého času  neměl na nebi soupeře.Ale dostal ho Mc Gubbin,který vymyslel další výkrut a dostal se mu za záda.V knihovně jsem našel literaturu a večer jsem si pustil film s leteckými souboji.Má píle se vyplatila a když jsme začali hrát,bylo jasno,kdo na hřišti vládne.Díky propracované technice přihrávek na zadní tlapy a kličkám na obě strany jsem neustále skóroval a rodičové se k míči ani nedostali.Jejich kondice je stále nedostatečná,jejich přihrávky nepřesné a jejich obraty na hřišti otřesné,to já se obrátím na pětníku,neb kormidluji ocasem a má páteř je jak vrbový prut.Po skončeném zápase pánešek leží  jak poražený strom,vydává chrčivé zvuky připomínající  startování totálně odepsaného motoru a volá po lékaři v domnění,že se jedná o poslední minuty jeho života.Sklenka červeného však dokáže divy a pánešek  ožívá se slovy  „ Mám já to ve svém věku zapotřebí, bože,už jsi mě potrestal dostatečně „ také jsem zaslechl mumlání „ Toho černýho nám byl čert dlužen „ a končí zoufalým výkřikem do šumavských strání  „  Za co soudruzi,za co „  Marně páneškovi vysvětluji,že důležitější je zúčastnit se,že na jeho výhře nestojí osud této planety,ale  on se cítí pokořen A korunu tomu dodá panička Alenka,která otírá jeho potem pokryté čelo a  říká „ Ragnar  victor  „ Ano,jako Vikingové,se štítem nebo na štítě říkám si já a vzpomínám na muže,jehož jméno nosím.Ten nikdy neprohrál,dokud nebyl zrazen vlastními,stejně jako já paničkou tehdy,když vytáhla piškot.

Během oběda,kdy já baštil masíčko,zatím co pánešek chroustal salát,jsem se díval na televizi a viděl jsem velké tvory,kteří se ráchali ve vodě a evidentně jim to bylo příjemné.Alenka mě poučila,že jsou to velryby a to ráchání že je plavání a že je to nyní v létě velice příjemné.Pánešek říkal,že když mu dám kus masa,tak mě to „ plavání „ naučí a hned můžem vyrazit.Tak jsem naházel smečku do Alenčina autíčka a chtěl řídit,ale Alenka mi svoji Červenou Karkulku nepůjčí.Řídila sama a dojeli jsme k rybníčku.Pánešek mi předvedl,jak plavou dvounožci,já se válel po trávě,takové směšné pohyby,to přeci nemůže fungovat,ale šlo mu to a Alenka povídala cosi o vorvani,který prská a funí a když je ve vodě,stoupne výrazně hladina.Abych řekl pravdu,moc se mi do vody nechtělo,ale Samuel tam vlezl a jel po vodě jako parník na Missisipi a já obdivoval synchronní práci jeho tlapek.Tak jsem to zkusil,zadníma jsem šel po dně a předníma pracoval jako Sam.Teď se zase smíchy válel po trávě Samuel a říkal,že jsem jako ten parník v Americe,respektive jeho zadní kolo,že jenom cákám vodu a dopředný pohyb žádný.Oba rodičové přispěchali na pomoc,na dno jsem už nedosáhl a začalo mírné topení,Sam volal ze břehu,že jsem jako Titanic,ale došlo mi,v čem spočívá tajemství  pohybu vpřed.Já měl tělo v poloze vertikální,leč dopředný pohyb vyžaduje polohu horizontální.Pak se uplatní všechny tlapy jako hnací síla a ocas jako kormidlo.Po chvíli se mi začalo dařit a já opravdu plaval a sám,byť doprovázen starostlivým okem rodičovským.

Po chvíli jsme vylezli ven a pánešek ,který se neumí oklepat jako já,začal divně poskakovat a pak jeho pohyby připomínaly scény z filmu  „ Tanec s vlky „ Důvodem jeho křepčení byli malí bzučiví tvorové,kteří pokryli  obnažené tělo a sytili se jeho krví a to je nepřípustné,neb krev mu smí pít jen panička.Tak jsme zbaběle utekli před nálety malých kamikadze,kteří byli v přesile a večer,na druhé straně rybníka to zkusíme znovu,snad tam nebudou „ ty potvory krvelačný „ a navíc se budu moci vyválet v bahně.Ano,teplé bahýnko,není nic lepšího Doma panička připravila výbornou večeři,pánešek opět chroustal  salát,neb útočník musí být rychlý a to znamená štíhlý a má dieta je nekompromisní.Dali jsme se na mlatě do řeči na téma pohybu na vodě a tak jsem se dozvěděl rozdíl mezi pádlováním a veslováním a u lodí jsme zabrousili do techniky hlouběji,tam je to složitější.Pánešek donesl model lodi a literaturu,já dýmku a tabák a jali jsme se řešit otázku dopředného pohybu,věc mající pro mě velký význam.Alenka se totiž ráda koupe a plave a když u toho není pánešek,musím ji doprovázet já jako osobní strážce.Takže v krátkosti,na pohon kolesy zapomeňte,lodní šroub spolu se stavitelnými lopatkami je to pravé ořechové.I když,ty moje tlapy fungují přeci jako kolesa parníků,mám na mysli boční kolesa.Takže,když budu hrabat tlapami jen na jedné straně,musím na tu stranu zatočit a zase naopak.Pánešek přivlekl  „  Omi Badewerk „ což je prastará plechová vana a začal nácvik.Vše šlo prima do okamžiku,kdy jsem se páneška zeptal „  A jak tam dám zpátečku ? „  My se soustředili na pohyb dopředný,leč  parník i já musíme umět couvat.No,co Vám budu povídat,vodu z vany jsme vycákali,kýženého pohybu vzad  jsme nedosáhli a oba jsme shodně konstatovali,že řešení je jedno,nebudu couvat,budu se otáčet.Mám jednu podmínku,až budu doprovázet paničku  na plavání,musím mít ty krásné,červené plavky jako  hoši  z „ Pobřežní hlídky „ a třeba zachráním nějakou sexy psí slečnu.

Věřte nebo ne,přesně o tom se mi zdálo.


 Kapitola dvacátáosmá       Dovolená

Nedávno se mí rodičové bavili a padlo tam slovo dovolená a tak jsem se ptal,co to je,neb určité pojmy mi nejsou zcela známy.Bylo mi řečeno,že to je doba,na kterou se všichni dvounožci  těší,protože se nechodí do práce.Takže to je jasné,budeme pořád spolu a  rodičové nebudou mít nic jiného na práci,než se mnou  blbnout.Přípravy byly veliké,rozdělil jsem úkoly,Alenka se bude starat o baštu pro nás všechny a my chlapi opatříme auta dostatkem paliv,maziv a jiných potřebných kapalin a vše naložíme a upevníme.  Tentokrát jsem jel s paničkou v její Červené Karkulce a cesta proběhla na výbornou,naložili jsme babičku a tetu,já jsem neblinkal a dojeli jsme v pořádku.Pánešek už čekal s kafíčkem a baštou pro mou maličkost na chaloupce  no a Samuel  zase spal po dobrém papání.Bohužel mi panička nedovolila řídit a tak jsem jen pozoroval ostatní účastníky a štěkal na ně z okna,když  se jejich počínání neslučovalo s pravidly silniční dopravy.Musím konstatovat,že Alenka jezdí stále lépe a lépe a jednou určitě přijde den,kdy si  to s  námi chlapy rozdá na závodním okruhu.

Druhý den ráno bylo vedro a tak jsem se šel zdokonalovat v plavání.Rodičové podpořili moji touhu po vodních sportech a u sousedů mi domluvili pronájem rybníčku.Já tam budu chodit plavat a tím budu provzdušňovat vodu a rybičkám se bude lépe dýchat a také vytrhám přebytečné traviny z okrajů a vynosím napadané větvičky z vody  ven na pláž.Ano,mám svoji malou pláž,kde sedí Sam,kontroluje můj styl a udílí nezbytné rady.Vedle pláže je kousek místa,kde je moc pěkné bahýnko a tam já rád šlapu nebo se válím.Není nic lepšího,krom dobré bašty,než  jemný bahnitý sediment,ekologicky nezávadný,prohřátý letním sluníčkem.Jen nechápu,proč si tu krásu nemohu nosit domů.kde nic takového není.Po vyválení v bahně totiž panička trvá na důkladné očistě a ač se mě pánešek zastává,situaci to nezmění a končí to slovy „ Padejte do vody čuňátka a důkladně se vydrbejte „Já to fakt nechápu,vždyť jsem viděl v televizi,že bahno jako make up používají sloni,nosorožci,skoro všechna zvířátka v Africe a afričtí dvounožci si z toho dělají domy a také se tím mažou na ochranu proti mouchám a sluníčku .Ale už tady bylo jednou řečeno,kdo u nás šéfuje a když chcete večeři,musíte něco vytrpět a tak spolknu hořkou slinu spolu s názorem,co mám na jazyku a s páneškem se vydrbeme navzájem,jinak totiž nebudeme vpuštěni a připuštěni do domu a ke stolu.

Každým dnem se můj styl zdokonaluje a všichni už konstatují,že nejsem Titanic ani   Britanic,nýbrž brázdím vodní hladinu rychlostí a stylem,který naposledy byl k vidění u lodi jménem  Normandia,která vyhrála Modrou stuhu v závodech o nejrychlejší přeplavbu Atlantiku.To couvání,neboli zpětný chod opravdu nepotřebuji,otočím se na pětníku.Stačí hrabat tlapami na příslušné straně a stočit tam ocas,kterým kormidluji.Můj vousáč  pravil,že brzy budeme trénovat potápění a tak jsme se odebrali do stodoly,kde v několika bednách jsou nejrůznější poklady a též sportovní potřeby.Tak jsme vytáhli na světlo brýle,šnorchl a ploutve.Ploutve jsme po krátkém zkoušení zavrhli,mě totiž stačí,když roztáhnu prsty na tlapách a je to jak plovací blány.Ty opravdové potápěcké brýle mi nesedí ,nemám maličký nos , nýbrž pořádný čenich a tak se pánešek vytasil s brýlemi pro závodní plavce.Otřel je od prachu,zamáčkl slzu v oku,když si vzpomenul na své mládí,kdy plaveckými výkony oslňoval slečny a pravil „ Nyní je to na Tobě synku,neudělej mi hanbu „

Další pomůckou je šnorchl,taková trubice a na jednom konci je guma,na druhém nic není a tím se dýchá,když máte hlavu pod vodou.Hned jsem to zkoušel,ta guma se báječně žužlá ale pánešek řekl“ Ty máku,to se nežužlí,to se jen drží v tlamě a dýchá se „ Tohle nacvičit bude pěkná fuška,protože když tu gumu začnu žužlat,zapomenu dýchat a když dýchám,strašně moc to chci žužlat a obojí najednou mi nejde. Tak rozhodnuto,bude se trénovat a když mi to půjde,bude následovat hlubinné potápění s dýchacím přístrojem.Na to  ale rybníček nestačí,nevadí,na Lipno nebo Slapy si přeci dojedu autem.


Kapitola dvacátádevátá        Práce

V kapitole předchozí byl vysvětlen pojem dovolená ale dovolená s prací tvoří nerozlučnou dvojici a prý dovolená je odměnou za práci.Leč my muži se musíme neustále starat o své rodiny,obydlí,zajišťujeme přísun potravy a i když ženy jsou udržovatelkami tepla rodinného krbu,my chlapi to dříví musíme udělat a přivléci domů.V naší rodině leží též na našich bedrech starost o posečený trávník,dále tu máme servis všech strojů s výbušnými motory auty počínaje a sekačkou a pilou konče.Tak jsme s páneškem šli do stodoly a na světlo denní jsme vytáhli naše stroje a provedli jsme  výrobcem stanovenou údržbu,Máme na to spoustu nářadí zvané „ Vercajk „ to je v bedně na kolečkách a je tam vše,co lidstvo k montování,vrtání a šroubování vymyslelo a některé kusy jsou jistě muzeální,neb je máme po předcích.Máme bednu pro motory a druhou pro práci se dřevem.Třeba takový hoblík zvaný „ Macek „ je již stár více než sto let,neb je v chalupě již po několik generací.Máme pilu,dlouhou a širokou,kterou musí pohánět dva chlapi a ta se jmenuje  „ Kaprovka „ Dále jsem objevil spoustu nářadí s podivnými jmény jako „ Nebozez,šufan,lejta,šprajc,špéra,locheisen,šlajfer,kilner  „ a páneškovi nezbylo nic jiného,než trpělivě vysvětlovat,k čemu ty nástroje slouží. Musím to znát,abych mu je mohl podávat  a asistovat při opravách a údržbě.

Seděli jsme na mlatě a já jsem se díval a podával ten „ Vercajk „ a tak jsme ztrávili jeden deštivý den a výsledkem bylo pánečkovo zvolání  „ Už máme uděláno,už máme hotovo „ leč osud nám postavil do cesty jeden problém a to byla nestartující sekačka.Vše vypadalo v pořádku,oleje a benzínu dosti,jiskra též byla dostatečná,zapalovací svíčka nová s předepsanou hodnotou ,ale marné byly pokusy s pánečkovým voláním  „  Kontakt,natáčet,start „ ta věc byla prostě mrtvá.Tento fakt rozpálil mého dvounožce do typického bělavého žáru železa v kovářské výhni a se slovy „ Per aspera ad astra  „ a  „ Češi z boje neutíkají „ se vrhl do rozborky té mašiny a já nestačil podávat nářadí.V krátké době byla sekačka rozložena na prvočinitele a vše znovu zkontrolováno a sestaveno.Nadešel očekávaný okamžik startu výbušného motoru,jistě to znáte,sání,komprese,zážeh,výbuch,výfuk,nic se nekonalo,jen škytla a byla mrtvá jak myš,kterou zcela vysušenou jsem objevil v šuplíku pracovního stolu.Co říci,jsou okamžiky v životě lidském,kdy je rada nad zlato a tak jsem z opatrnosti použil slůvka „ Já myslím,že  „ a pánečkovi s lící brunátnou  nesměle navrhl řešení.Benzínu dosti,teče hadičkou do karburátoru ale dostane se do něj ? No jasně,že jsem měl pravdu,v karburačních cestách byla jakási nečistota  zabraňující řádnému toku benzínu.Záležitost na několik minut a pak se stodola naplnila rachotem motoru a spálený benzín tak lahodil našim čichovým orgánům.Já donesl pánečkovi dýmku a portské,on si nalil a zapálil na oslavu tabák vonný až z Persie a po chvíli pravil  „ Není nad pocit z dobře vykonané práce „ Následovalo velké  vzájemné  tlapo-ruko třesení  a já dostal náramnou baštu a jak říkám „ Za dobrou práci dobrá odměna  „ a to platí u psů stejně jako u lidí.


Kapitola třicátá   Dovolená končí

Tak mým dvounožcům skončila dovolená a dnes je poslední den,který je věnován přípravě na odjezd,kontrole provedené práce na chaloupce a okolí.Já sám jsem spokojen,neb ve vodě není nic,co by mě překvailo,plavu jako tuleň,stodola plná dřeva je prázdná,vše je rozštípané a srovnané,stroje jsou očištěny a připraveny na další práci,trávník má kvalitu golfového hřiště,houby,co jsem našel s paničkou jsou usušeny a chaloupka má novou střechu i s hromosvodem,co je ze dřeva je natřeno a ošetřeno.Během dovolené jsem se naučil řadu nových dovedností,cvičili jsem stopování a vyhledávání nejrůznějších předmětů,dovedu vyčuchat vše,co voní po Alence a je jedno,jak je to daleko.Vyčuchám  i  houby  ale neumím je rozeznat,tak ve volných chvílích budu studovat atlas hub,který mi Alenka zakoupila a já přibalil do svého cestovního baťůžku.Vyčuchal jsem a ulovil několik žab,Samuel se moc těšil,jak je budeme konzumovat,ale panička nedovolila,jsou prý chráněné.Je to hrozné,všechno živé u nás chrání Alenka a ať ulovím cokoli,ona mi to sebere a vrátí zpět do lůna přírody.Tak jsem měl  možnost poznat hraboše,myši,slepýše,chystal jsem se na veverku, ale ta rezavá potvůrka mi utekla na strom a z výšky se mi smála.Viděl jsem srnky a malé koloušky a také dravé ptáky  ale byli vysoko a dalekohled udržet v tlapkách je velice těžké.Také vím,co je krtek,leč pánešek nedovolil ho vyhrabat.Po chvíli mého hrabání totiž trávník vypadal jako začátek archeologického výzkumu na téma „ Doba bronzová v Čechách „ a i když několik nálezů zde prokazatelně bylo,jako třeba ouško od hrníčku,několik železných věcí a kus postroje na koně,jejich historická hodnota prý nestojí za řeč.Já chtěl pokračovat dál a hlouběji,hnán touhou po objevení  dalších předmětů a hlavně jsem chtěl získat toho krtka,ale pánešek měl zcela jiný názor a pro mou vášeň vytýčil jinou lokalitu,trávník je tedy také chráněný a je určen pouze pro sportovní vyžití obyvatel chaloupky.Zase začnu chodit do psí školy,zase ty povely a cvičení,já chci lítat po louce,ráchat se ve vodě,blbnout a jezdit v autě s páneškem na dříví a teď ta škola,ach to zas bude nářez a ta moje učitelka.Dokonce i panička Alenka ji musí na cvičáku poslouchat,psí život to je,hrůza pomyslet.Ještě že je po cvičení vždy dobrá bašta,chválení a mazlení,jinak by to ani pes nevydržel.


Kapitola třicátá první      Budu mít narozeniny

Tak jsem tuhle koukal do kalendáře a uvědomil si,že budu mít narozeniny a hned jsem s tou novinou běžel za pánečky.Ale oni to už věděli a  jejich tajemné pohledy slibovaly překvapení.Ptali se,zda budeme slavit v úzkém kruhu rodinném či budu li chtít velký mejdan s hojnou účastí psích kamarádů a také jakou mám představu o organizaci,nápojích,podávaných jídlech a jaké bych chtěl dostat dárky,co nutně potřebuji,co musím mít a bez čeho žít nemohu.Přání mám několik,třeba specielní psí počítač,neb ten co máme s páneškem nám Alenka stále bere.Také bych chtěl vlastní řeznictví,abych mohl vybírat  různá dobrá masíčka.Uvažoval jsem také o vlastní postýlce,ale doma je jich víc a můžu si vybírat a spát pokaždé jinde a vlastní křeslo už mám,když sleduji televizi.Ale ta televize by nebyla marná,protože když máme s páneškem něco rozkoukané,přijde Alenka a chce samozřejmě jiný kanál,než ten,co sledujeme my a vyžene nás se slovy „ pořád čučíte na auta,copak tam není nic jiného ?  „  a pustí si nějaký hloupý,psychologický film,který se líbí jen jí a to je fakt na hlavu.Ženský mají úplně jiné zájmy než my chlapi a v 90 % to jsou zcela nepodstatné,nedůležité informace,bez kterých ale ony žít nemohou.Také mi zamítla žádost o vlastní auto nebo čtyřkolku,že prý nám toho na dvoře rezne dost a pro auta není vidět trávník a já musím spoléhat na páneška,když mám rande a musí mě tam odvézt on,také nemá vždy čas a já musím domlouvat jiná místa a čas a pak v těch holkách mám mírně řečeno nepořádek.Alenka mi také zakázala ohňostroj na zahradě na mou počest,že prý to dělá randál a sousedi by se zlobili,že bych si mohl ožehnout chlupy na ocásku a že nám dvěma -  pánečkovi a mě vůbec nepatří do rukou cokoli,co může hořet ,sirkami počínaje.Ale pánešek objednal  pyrotechnika  s licencí,snad to klapne a když se bude dařit,něco zapálíme a já budu šeptat  Barunce do ouška  „ schovej sirky drahá,ať to neviděj  „ a uvidíme ty kluky hasičský se stříkačkami a krásnými červenými auty,co tak hlasitě troubí.

Přípravy jsou v plném proudu,leč ze svých rodičů nevymámím jakoukoli relevantní informaci,jsou oba tajemní,velice tajemní.Co vím zcela určitě,že bude dort,ale nevím jaký,dortů je přece řada a každý může být jiný a proč by nemohl být dort třeba masový,paštikový.Když je kuřecí salát,může být i kuřecí dort.Já to nevydržím,tahle nejistota mi nedopřeje klidného spánku  a ani mé milované červené prasátko neudrží  proud otázek,na které bych chtěl znát odpověď a které se mi derou na mysl,když večer vyhrávám své oblíbené melodie.Tak mě právě napadlo,malý rybníček nebo bazének na zahradě by se hodil, jasně že s vytápěním,abych se mohl koupat celoročně.No a představte si  ty  mejdany s holkama u bazénu,když rodiče nejsou doma.

 


Závěr 

Uběhl nám rok ve společnosti našeho prince ,našeho chlupatého synáčka.Zažili jsme spoustu legrace a komických situací, zážitky jsem se snažil zachytit perem i fotoaparátem ,též Alenka přispělasvými postřehy ,znalostí práce s počítačem a též fotografiemi ,které udělat nebylo vzhledem k neposednosti Ronnieho vůbec snadné.Posuzujte prosím mé literární i fotografické snažení okem shovívavým.Pokud Vás knížka pobaví ,Ronnieho smečka bude ráda, neb to vše je dílem společným.